O tom, jak mizí hranice

Když jsem byla ve školním věku, byly evropské státy oddělené hranicemi a každý výlet mimo republiku znamenal kontrolu na hranicích. Navíc jsme tehdy byli socialistickou zemí, takže vyjet si do nějaké kapitalistické země se dalo jen na povolení a to každý nedostal. Výraz železná opona, který se pro hranici mezi blokem socialistických zemí ve střední a východní Evropě a kapitalistických zemí v západní Evropě používal, byl dosti trefný.

Samozřejmě byl potřeba pas, na hranicích byly kontroly a některé zboží se vůbec nesmělo dovážet. Nešlo jen o zbraně nebo drogy, to by člověk pochopil, ale i vcelku běžné spotřební zboží. Přitom třeba do Německa se jezdilo hlavně na nákuphní výlety.

Dnes nám to připadá zvláštní, jezdíme po celé Evropě jen s občankou, hranice jsou jen čáry na mapě, kterých si při cestování vůbec nemusíme všimnout.

Je pochopitelné, že jak se stírají hranice mezi státy a pro lidi je jednodušší cestovat ze země do země, je větší šance, že uplatníte znalost cizího jazyka. Když jsem byla dítě, učila se povinně ruština. Což je docela pěkný jazyk, ale Rusko (tehdy ještě Sovětský svaz) bylo daleko. Navíc byla ruština spojená s nepopulárním vládnoucím režimem. Takže motivace učit se rusky nebyla až tak velká.

Praktičtější byla němčina. Německo bylo rozděleno na dvě části – západní, kapitalistické, tam se dostal málokdo, a východní, socialistické, kam se jezdilo běžně na výlety. Zvlášť když někdo bydlel blízko německých hranic, jako já.

Podobně se asi lidé blízko polských hranic učili polsky. Polština je češtině bližší, než němčina, takže i to dorozumění je asi daleko jednodušší. Zvlášť když vám jde jen o to domluvit se a netrápíte se kvůli chybám nebo přízvuku.

Pak přišla revoluce v roce 1989, hranice se otevřely a najednou jsme mohli jezdit – stále s pasem, ale už jsme nepotřebovali žádat stát o povolení – i do dříve nedostupné západní Evropy. A cizinci se v daleko větší míře objevovali i u nás. Začaly přicházet zahraniční firmy, které narážely na naši zoufalou neznalost jazyků. Když někdo uměl dobře anglicky, tak byl bílou vránou a jako zaměstnanec velmi žádaný.

Teď už je to přes dvacet let a mladá generace vyrůstá s pocitem, že učit se anglicky, německy nebo třeba španělsky je potřeba. Že to v životě skutečně využijí. Dokonce i když se nikam do zahraničí nechystají.

Protože přišla ještě další revoluce – internet.  Na internetu je stejně snadné brouzdat po ciojazyčných stránkách jako po těch českých, lidé různých národností se setkávají i na facebooku a různých diskuzních fórech. Můj partner se docela baví tím, když komunikuje na jedné diskuzi s Rusem, který se snaží o češtinu. Rozumět mu samozřejmě je, jen jsou některé jeho formulace trochu zvláštní. Baví se tam asi víc lidí, ale není to zlý humor. Stejně tak se nejspíš baví rodilí mluvčí, když se já pokouším psát někde na cizojazyčných fórech. Proč bych měla čekat, že budu v cizím jazyce perfektní, když kolikrát i v češtině děláme chyby? Účelem řeči a jazyka taky není být perfektní. Účelem je dorozumět se. Když se chcete s někým domluvit, chyby neřešíte. Zabýváte se tím, že se snažíte něco sdělit nebo pochopit, co vám chce sdělit ten druhý.

Nemám rády chyby, chtěla bych být perfektní. Jenže to nejde. Nejjednodušší způsob, jak se vyhnout chybě v řeči je mlčet. Tím se ale oddělujete od ostatních. Komunikace nevázne, ona přímo mizí. Takže se raději smiřuju s tím, že se lidi občas zasmějou tomu, co a jak – v cizím jazyce – vyjádřím.

Vtipy o škole a vzdělání

táta se ptá pepíčka:,zaco máš tu pětku z matiky???´
pepíček:,no učitelka se mě ptala kolik je 3x2 tak sem ji řekl 6.´
táta:,no ale to je dobře.´
pepíček:,no a pak se mě ptala kolik je 2x3´.
táta:,vždyŤ je to kurva stejný!!!´
pepíček:,no a to sem ji řekl…

Paní učitelka chce po dětech, aby řekly rým. Postupně jich tam několik řekne nějaké rýmy, až paní učitelka vyvolá Pepíčka a ten říká:
„V moři stojí Kokrhel, vodu má až po kolena.“
„Ale Pepíčku, to se přece vůbec nerýmuje.“
„Jen počkejte, až přijde příliv.“

Anička donesla ze školy poznámku: "Vaše dcera nic neumí."
Otec si poznámku přečetl a připsal pod ní: "Právě proto ji posílám do školy!"

Pepíček vběhne do třídy 5 minut po zvonění bez klepání.
Paní učitelka
mu povídá: Pepíčku, pěkně se vrať za dveře a vejdi ještě jednou, ale tak, jak by vešel například tvůj tatínek.
Pepíček vyjde, za chvíli rozkopne dveře, vrazí do třídy a zařve:
"Tak co, vy debilové! Nečekali ste mě, co?!"

Ředitel společnosti potřeboval zavolat jednomu ze svých zaměstnanců ohledně naléhavé záležitosti. Vytočil jeho telefonní číslo domů a ozval se mu dětský šepot: Haloo?
Ředitel se zeptal: Je tatínek doma?
Je, zašeptal malý hlas.
Mohl bych s ním mluvit?
K jeho překvapení malý hlas zašeptal: Ne.
Je tam maminka? Ano.
Můžu s ní mluvit? Ne.
Je tam ještě někdo? zeptal se ředitel dítěte.
Ano, zašeptalo: Policajt.
Divíce se, co by policajt mohl dělat v domě jeho zaměstnance, zeptal se ředitel:
Můžu mluvit s tím policajtem? Ne, nemá čas, zašeptalo dítě.
Co dělá, že nemá čas?
Mluví s mámou a tátou a hasičem, přišla šeptaná odpověď.
Se vzrůstajícími obavami a slyšíc ze sluchátka něco, co znělo jako helikoptéra, se ředitel znovu zeptal: Co je to za zvuk?
Helikoptéra, odpověděl šeptající hlas.
Co se to tam sakra děje? zeptal se polekaný ředitel.
Dítě odpovědělo bázlivým šepotem:
Právě přistála helikoptéra pátracího týmu.
Ředitel se nyní zeptal opravdu polekán: Proč tam jsou?
Stále ještě šeptající dětský hlas odpověděl s tlumeným chichotem:
Hledají mě.

Ptá se paní učitelka žactva v páté třídě: "Píše se vždycky po písmenu -er- tvrdé -y-?"
Přihlásí se Pepíček: "Prosím nepíše. Například ve slovu prdel se píše po písmenu -er- písmeno -dé-."

Přijde Pepíček domů a tatínek se ho ptá: "Tak, Pepíčku, co bylo ve škole?"
"Čtyři jedničky a jedna pětka."
"Opravdu?" Tatínek otevře žákovskou knížku a tam je napsáno: 11.11. - Matematika: 5!

Ve škole se ptá paní učitelka dětí: "Kampak pojedete o prázdninách?"
Přihlásí se Anička a povídá: "My doma mluvíme anglicky, tak pojedeme do Ameriky."
Přihlásí se Honzík a povídá: "My mluvíme doma německy, tak pojedeme do Německa."
Přihlásí se Pepíček a povídá: "My mluvíme doma sprostě, tak pojedeme do prd*le."

Paní učitelka se ptá dětí: "Co byste řekli, kdyby jste přišli k mému hrobu?"
Přihlásí se Anička: "Tady leží má nejoblíbenější paní učitelka."
"Výborně, Aničko, dostaneš jedničku."
Přihlásí se Honzík: "Zde odpočívá nejhodnější paní učitelka."
Výborně, Honzíku, dostaneš jedničku."
Potom se Pepíčkovi ztratí guma a on ji začne hledat.
Paní učitelka přezkouší i ostatní žáky a nakonec vyvolá Pepíčka.
Pepíček v tom okamžiku najde gumu a říká: "Tady leží, mrcha!"

Jeden profesor byl velmi důsledný při dodržování podmínek u testů a když řekl, že test skončil, tak kdokoliv ještě něco psal, dostal nedostatečnou.
Jednou takhle jeden student v pohodě po skončení testu, když ostatní odevzdávali, ještě dvě minuty psal, pak se zvednul a nesl papír ke katedře.
Profesor: "Mladíku, ani se neobtěžujte. Máte to za pět."
"Pane proferose, vy nevíte, kdo jsem!"
"Ne, to nevím, a vůbec mne to nezajímá. I kdybyste byl Santa Klaus, z tohohle testu máte za pět!"
"Vy fakt nevíte, kdo jsem?" ptá se student s téměř hysterickým výrazem ve tváři.
"Vůbec netuším, kdo si myslíte, že jste."
"Tak to je dobře!" řekl student, vrazil svoji písemku doprostřed hromádky s ostatními a kvapně opustil učebnu.

Student při zkoušce neumí a tváří se zoufale.
Kantor ho osloví s otázkou: "Jak vy si vlastně představujete zkoušku na vysoké škole?"
Student: "Jako rozhovor dvou inteligentů."
Kantor: "No jo, ale co když jeden z těch dvou není inteligent, ale naprostej vůl?"
Student: "No, v tom případě inteligent bere index a odchází."

Malý chlapec stojí v poli a radostně pozoruje rudý obzor.
Kolem jde pocestný a říká: "To je nádhera! Taky Tě tak těší ten západ slunce?"
"To není západ slunce. To hoří škola!"

"Tak děti, dnes se budeme fotit. Pěkně se na fotce usmívejte, to bude taková památka. A když za dvacet roků vezmete tu fotku do rukou, podíváte se na ni a řeknete, tak toto je Petr, ten je dnes chemik a toto je Anča, ta má už šest dětí a pěknou rodinku."
A ze zadní lavice se ozve: "A toto byla naše učitelka a ta je už dnes mrtvá."

Učitelka: "Tak si někoho vyvoláme!"
Z třídy se ozve: "Například Satana!"

Učitel oznámil třídě termín konání závěrečné písemné zkoušky a zdůraznil důležitost tohoto testu a fakt, že omluvou je pouze neschopenka nebo úmrtí v rodině.
V poslední řadě se kdosi přihlásil: "A co extrémní sexuální vyčerpání?"
Třída se složila smíchy.
Když se žáci opět uklidnili, učitel povídá: "Myslím, že se budete muset naučit psát druhou rukou."

Přijde Jirka první den z páté třídy a chlubí se mamince: "Mami, já sem jako jedinej ze třídy dostal jedničku!"
"A za co?" Ptá se maminka.
"Za to, že sem věděl kde leží Rusko."
No jo, ale nezapomeň, že ty seš ze Slovenska, takže to musíš vědět."
Za týden přijde domů a opět se chlubí: "Mamí, já dostal jedničku, protože sem věděl jako jedinej ze třídy, jak se jmenuje prezident."
"No jo, tak když tvůj tatínek je poslanec a pan prezident je jeho nadřízený, tak to musíš vědět."
Za další týden přijde opět domů ze školy a chlubí se: "Mamí, my dneska byli se školou u doktora a já ho měl z celý třídy nejdelšího!"
"No jo, Jirko, ale nezapomeň že ti je už 15!"

Záchody na vysoké škole, po zápočtech.
Z jedné kabinky: "Tak co? Dostal jsi zápočet?"
Z druhé kabinky: "Nedostal, ten debil mi ho nedal."
A z třetí kabinky: "Ani příště ti ho nedám!"

Ve školní jídelně si přisedl student k profesorovi a ten říká: "Prase si nezaslouží, aby sedělo s labutí."
Student se zvedl s odpovědí: "Tak já letím." Čímž samozřejmě pana progesora namíchl a ten se rozhodl, že mu dá zabrat u zkoušek. Bohužel pro něj, student na vše odpověděl bezchybně. Proto mu dává poslední otázku. "Kdybyste si mohl vybrat ze dvou pytlů a v jednom bylo zlato, ve druhém rozum, který byste si vybral?"
Student po chvíli řekne, že by si vzal ten se zlatem.
Profesor vítězoslavně: "No vidíte, a já bych si vybral ten s tím rozumem."
Student neváhá: "Každý si vybere to, co mu chybí."
Profesor už je tak vytočený, že na studentův test napíše BLBEC a pošle ho pryč.
Student odchází, aniž by se podíval na hodnocení a za chvíli se vrátí z otázkou: "Pane profesore, Vy jste se mi tu sice podepsal, ale nenapsal jste žádnou známku..."

Do profesorova kabinetu přišla na konci úředních hodin mladá slečna. Usedne naproti němu do židle, poodhrne si vlasy a povídá: "Udělala bych cokoliv, abych tu zkoušku získala." Pak si upraví výstřih, nakloní se víc k profesorovi, hluboce se mu podívá do očí a říká: "Myslím tím, že bych udělala úplně cokoliv."
Profesor jí oplatí hluboký pohled a říká: "Cokoliv?"
"Cokoliv..." odpoví slečna.
Profesor jemným hlasem povídá: "Cokoliv...?"
"Cokoliv!"
Profesor zašeptá: "A nemohla byste se to naučit?"

Sedí profesor ve veřejné knihovně a sbírá jakési informace na svou další přednášku statistiky, když najednou překvapen vykřikne: "Překvapivé! Zvláštní!"
"Co se stalo?" optá se jeden ze studentů.
"Věřil byste, že při každém mém výdechu zemře jeden člověk?"
"Opravdu zajímavé," opáčí student. "A zkusil jste jinou zubní pastu?"

Při hodině biologie zmínil profesor, že v mužském semenu je vysoký obsah glukózy. Jedna mladá slečna se zeptala, jestli tomu rozumí dobře, že v mužském semenu je hodně glukózy, a když ji profesor ujistil, že je tomu opravdu tak a dodal přesná čísla, slečna se ptá: "Jak to, že tedy nechutná sladce?"
Po chvilce hromového ticha se celá třída šíleně rozřehtala. Slečna zrudla ve tváři, beze slova shrábla z lavice věci a vydala se ke dveřím rozhodnuta nikdy se do třídy nevrátit. Když brala za kliku, profesor s naprosto chladným výrazem ve tváři zodpověděl její dotaz: "Nechutná sladce, protože chuťové buňky pro sladkou chuť jsou umístěny na špičce jazyka."

Paní učitelka povídá žákovi: "Poslyš, víš, že tady máš hrubku? Napsal jsi" fčela!"
"Promiňte, paní učitelko, to není hrubka, ale přepis, mělo tam být fčera."

Roztržitý profesor biologie přijde do třídy a zahájí přednášku na téma obojživelníci: "Můj dnešní výklad se bude týkat obojživelníků, pro začátek vám ukážu žábu..."
Začne hledat v aktovce a po chvíli z ní vytáhne housku se salámem a okurkou. "No tohle," žbrblá si udiveně pod vousy, "já měl za to, že už jsem snídal!"

"Mami, nezdá se ti, že má táta nějaké zapadlé oči?"
"Nestarej se, až uvidí tvoje vysvědčení, však on je vyvalí!"

Hlasatel v televizních novinách:
"Vážení diváci, mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou.
Ta špatná je, že dva poslanci parlamentu onemocněli nemocí šílených krav.
Ta dobrá je, že bude muset být utraceno celé stádo!"

Povídá zákazník prodavačce: "A dá se tímto fixem psát pod vodou?"
"Ano, 'POD VODOU', ale i jiná slova."

Fotograf jednoho renomovaného magazínu dostal za úkol udělat reportáž o velkém lesním požáru. Jeho šéf mu vyjednal na letišti zapůjčení malého letadla i s pilotem. Fotograf dorazil na letiště hodinu před západem slunce a opravdu, na letištní ploše stála malá Cesna a v ní seděl pilot. Fotograf si vlezl s výstrojí na zadní sedadlo a povídá:
"Tak honem do vzduchu!"
Pilot nahodil motor a za chvilku se letadlo odlepilo od země. Letělo sice dost nevyrovnaně, ale letělo. Fotograf říká:
"Leťte na severní stranu požáru a udělejte tam několik nízkých průletů."
"Proč?" zeptal se nervozně pilot.
"Protože chci udělat fotky. Jsem fotograf a fotografové dělají fotky."
Po kratké pauze pilot povídá:
"Chcete říct, že nejste můj letecký instruktor?"

Baví se dva vysokoškoláci: "Ty vo*e, když si uvědomím, jakej já jsem inženýr, tak mám normálně strach jít k doktorovi..."

"Za takové vysvědčení se dává pár facek!" rozčiluje se otec. "Máš pravdu, tati, pojď, pan učitel bydlí hned tu za rohem!"

"Když něco chcete, tak se přihlaste," říká učitel první den v první třídě.
Hned se hlásí malý Pepíček.
"Copak chceš?" "Nic, já jen zkouším, jestli to funguje..."

Přijde učitelka do třídy a povídá:
-"Žáci, dnes budeme počítat s kalkulačkami."
Děti jsou celé štastné a učitelka se ptá:
-"Kolik je 5 kalkulaček mínus tři kalkulačky?"

Při hodině jedl. Na otazku: "Ty svačíš?", řekl: "Ano, chceš kousnout?"

Synáček ze vsi od Kyjova studuje v Praze na univerzitě a dojdou mu prachy.
Přemýšlí, jak by je získal a zatelefonuje domů:
"Táto, představ si, u nás na škole otevírají kurs pro psy, kde je učí mluvit!"
"Tož, nekecej... A co to obnáší?" diví se otec.
"No pošli Alíka a 15 tisíc a já ho nechám zapsat," kuje železo syn.
Prachy dorazily a mladý je zas na pár měsícu v pohodě.
Jenomže, po čase dojdou prachy znovu a nezbývá, než tátovi volat znovu.
"Alík? Ten mele páté přes deváté, to už se nedá poslouchat," vypráví zvědavému otci.
"Ale představ si tati, že u nás na fakultě otevírají kurs, kde učí psy číst!"
"Tož kurňa, když už Alík mluví, tak ať umí i číst!" furiantsky na to otec.
"Výborně tati, pošli 25 táců a já Alíka přihlásím," uzavírá syn.
Na konci školního roku mladému nezbývá, než odjet domů.
Co teď? Tak psa zastřelí.
Doma se táta hned ptá: "Tak kde máš Alíka?"
"Ale táto, představ si. Dneska ráno si u snídaně čteme noviny a říkám Alíkovi:
Tak dneska jedem dom', on složí noviny a říká:
'To jsem zvědavej, jestli mě zas táta vezme s sebou, až půjde do lesa šukat
starou Pokornou..."
Táta zrudne a skočí klukovi do řeči:
"Doufám, žes ho zastřelil, hajzla prolhanýho!" "No jasně, tati..."

Přijmou do firmy nového zaměstnance a vezme si ho do parády mistr: - "Tak tady máš mladej koště a půjdeš zamést halu." - "Ale já jsem inženýr?! říká novej." - "Aha..., poškrábe se mistr na hlavě, tak já ti to ukážu."

Víte co udělá cikán, když dodělá filozofickou fakultu?
.
.
.
Sundá lešení a jde na právnickou.

Jaký e-mail má maďarská sova?
.
.
.
hu@hu.hu

Malý seznámek drobných návyků, které vám můžou přijít vhod, když se snažíte zvládnout cizí jazyk.

Nosit po kapsách kartičky se slovíčky. Dobré, pokud používáte kartičkovou metodu.  

Nalepovat si slovíčka a věty kolem sebe v bytě. K tomu se dají využít barevné lepíky, které se prodávají v papírnictví nebo stačí obyčejná izolepa. Nechceme samozřejmě poškodit povrch, na který ten papírek nalepíme. Dobrá je i nástěnka nad pracovním stolem, tam se vejde věcí daleko víc, jen je dobré občas vyhodit to, co už nepotřebujeme.

Učit se při dojíždění do školy nebo do práce. K tomu potřebujete mít s sebou nějaké materiály. Učebnice je těžká, kdo by se s ní tahal. Můžete si nakopírovat určité stránky, to je ale pracné a drahé. Můžete – když je to vaše kniha – tu knížku nekulturně rozkuchat na části a nosit s sebou jen pár listů. Vypadá to barbarsky, ale funguje to. Můžete si zavést sešitek, kam si píšete obtížná slovíčka, mluvnici, texty, a ten nosit stále s sebou. Čím menší notýsek, tím lepší.

Pouštět si videa nebo audia každý den ve stejnou dobu (např. po příchodu z práce, když relaxuju a  popíjím kávu). Pro mě je výhodné použít notebook. Na ploše mám složku s odkazy na youtube nebo ted.com. Pustím notebook a jdu si vařit čaj a připravit svačinu. Pak se pohodlně usadím do křesla, spustím nějaké video a v klidu se najím. Nestresuju se tím, jestli poslouchám nebo ne.

Při sledování televize mít při ruce učebnici, otevřít ji vždycky, když jsou reklamy. Ty reklamy bych ztlumila, aby tolik nerušily, obvykle jsou hlasitější než film. Zkuste si někdy spočítat, kolik času zaberou reklamy v celovečerním filmu.

Opakování

Nestačí se učební látku naučit, je třeba ji taky opakovat, jinak se nám vykouří z hlavy.

Jak často a kdy opakovat?

Hned, jak se dozvíme nebo naučíme něco nového, začne proces zapomínání. První opakování by tedy mělo přijít co nejdříve po naučení, nejlépe hodinu nebo několik málo hodin.  To vychází zhruba někdy na odpoledne po příchodu ze školy nebo z kurzu domů. Většina lidí to nedělá, protože se učí spíš to, co bude ve škole následující den.  To je nevýhodné, protože za těch pár dní, které uplynuly od poslední lekce/hodiny, jsme stihli hodně zapomenout a pak už neopakujeme, ale učíme se znova.

Druhé opakování může být hned následující den.

A třetí opakování bych zařadila o dva dny později.

Druhé a třetí opakování už může být kratší a rychlejší, protože už si skutečně jen připomínáme to, co už umíme.

Takže třeba v pondělí se něco naučíme, opakuju v pondělí, v úterý, ve čtvrtek. Zdá se to hodně, ale nezapomeňte, je to opakování a to trvá mnohem kratší dobu, než se to znovu naučit.

Ve většině případů by takhle mohlo stačit, ale občas narazíme na něco, co nám do hlavy neleze. Tam bych opakovala ještě více, ono člověku nakonec nic jiného nezbyde, když chce učební látku zvládnout.

 

7. dubna – den vzdělanosti a výročí založení UK

Sedmý duben je dnem vzdělanosti a zároveň výročím založení Karlovy univerzity, naší nejstarší a nejprestižnější vysoké školy. I když soukromé vysoké školy s vysokým školným by také chtěly být prestižní, ale nemyslím, že mají na Karlovku. Dá se penězi dohnat ta staletá tradice? Když na to máte, můžete si dovolit kvalitu – myslím tím dobré učitele, materiální zázemí, což samozřejmě je rozhodně fajn. Ale pořád ještě to neznamená, že vzdělání bude kvalitní. K tomu jsou potřeba hlavně studenti. Schopní a motivovaní studenti. Schopných a motivovaných lidí je vždycky nedostatek.

Studium na vysoké je drahé i na státní škole, je třeba platit kolej, jídlo, dopravu. A ještě navíc jsou tu vrstevníci, kteří už hodí do práce a mají proto více peněz než nějaký student. Přesto studenti na vysoké školy chtějí, protože čekají, že jim jisté odříkání v současnosti přinese zisk v budoucnu. Děti z bohatých rodin to samozřejmě nemají tak složité, rodiče jim peníze poskytnou. Těch je ale jen malá část, vedle nich je tu velká armáda lidí, pro které je studium značnou finanční zátěží. Takoví si drahou soukromou  školu velmi rozmyslí nebo si ji prostě dovolit nemůžou bez toho, aby se neúměrně zadlužili. Zadlužit se kvůli vzdělání? V podstatě by to znamenalo žít několik let na dluh a až pak studia dokončím, tak ke starostem s prací, bydlením, případně založením rodiny sebou potáhnu ještě pořádnou kouli u nohy – ohromný dluh.

Drahá škola prostě nebude pro každého. A ti, kdo si ji budou moci dovolit, nemusí být nejchytřejší a nejtalentovanější. Přesto budou rodiče tlačit na to, aby škola za svoje peníze dala odpovídající výsledek – příslušný papír. Pochopitelně, proto přece platí. Vyvstává tady podezření, co je pro školu důležitější – poskytovat kvalitní vzdělání nebo udržet dobré ekonomické výsledky? Jinými slovy – když půjde o peníze, odolají? Nedají se ovlivnit? Nedostane se někomu úlev jen proto, že tatínek platí?

Co můžete čekat v dnešní společnosti, kde se peníze stávají modlou a měřítkem všeho, kde šidí každý každého a ten, kdo to nedělá si připadá jako trapně poctivý idealista, kterému se ti “schopní” leda tak vysmějou. Když jsou peníze tou hlavní prioritou, tak ty ostatní hodnoty, byť uznávané, dostávají až na další místa.

Karlova univerzita není dokonalá, její studenti zvlášť dobře vědí, co je tam špatně a co se dalo dělat mnohem lépe. Její jméno je ale pořád ještě výjimečné. Byl to od Karla IV. velmi moudrý krok, podpořit vzdělanost ve své zemi založením univerzity. Doufejme, že i naši vlivní politikové budou mít snahu podporovat vzdělání. Svými činy, nikoliv slovy. Slovy můžu podporovat a oslavovat cokoliv, teprve moje činy pak ukážou, jak je to s mými hodnotami a jestli náhodou jenom nekrmím uši svých posluchačů prázdnými slovy.

Učit se denně?

Když chodíme do školy, čeká se od nás, že se budeme učit denně (nebo skoro denně). Samozřejmě, že vždycky to nevyjde. Nechce se nám, necítíme se zdraví, odlákají nás kamarádi nebo prostě mám na odpoledne spoustu jiných aktivit a nevyjde nám čas. Už jsem ze školy nějaký ten pátek, ale stále si pamatuju, jak jsem se pak cítila provinile, když jsem učení vypustila. Nejhorší bylo, když jsem se na nějakém předmětu zasekla. Třeba ruština. To byl první jazyk, který jsem se učila a měla jsem z ní svou první trojku na vysvědčení. U jazyků, ale i matematiky nebo fyziky, platí, že jak máte někde mezeru, brzdí vás to i v další učební látce. Na rozdíl třeba od zeměpisu, kde můžete být dutí na Asii, ale excelovat při zkoušení o  Africe.

Ke každodennímu učení potřebujeme buď vůli nebo zvyk.

Většinou říkáme, že nemáme dost pevnou vůli, často si to vyčítáme a cítíme se provinile, že neplníme své povinnosti. S tou vůlí je to trochu složité. Vyžaduje hodně energie, tím víc, čím těžší věc se snažíme dokázat. Je každodenní učení těžké? Samozřejmě, že je. I pro talentované a chytré studenty. V první třídě to šikovnému dítěti většinou jde dobře, udělá si úkoly a žádné další učení není třeba. Podobně ve druhé třídě nebo v těch dalších. Ale pak přijde doba, kdy už to pomalu přestává stačit. U někoho na druhém stupni, u spousty lidí ten zlom nastává při přechodu na střední. Najednou už je potřeba víc, než jen poslouchat při hodině. Jenže začít se pravidelně učit, to může být dost těžké.

Co může být problémem? Nechce se mi. Nudí mě to. Nejde mi to a připadám si nad nepochopenou látkou jako trouba. Výsledky neodpovídají tomu, kolik času se učím. Mám spoustu jiných aktivit a na učení nezbývá čas. Žiju v rušném prostředí nebo v hlučné rodině, ruší mě brácha nebo ségra. Určitě by jste našli spoustu dalších důvodů, proč se to učení nedaří. Nevypisuju to tady proto, abych vám pomohla hledat alibi pro svoje mizerné školní výsledky. Spíš mi jde o to ukázat, že překážky v učení rozhodně existují, že není tak jednoduché prosedět hodiny nad knížkami a pak ve škole zaperlit.

Paradoxně můžou být ve výhodě děti trochu méně schopné, které si – s pomocí rodičů – už na prvním stupni osvojili návyk každý den se učit. Teď v tom jen pokračují.  

Jak tedy na to, když mi to ve škole ujíždí, potřebuju začít s pravidelným učením a nemám zrovna železnou vůli?

Chce to dobré návyky. I k těm je potřeba trochu vůle, ale jen na začátku a pak už fungují samy. Podobně jako čištění zubů. Máme to tak naučené, že si čistíme zuby úplně automaticky, žádnou vůli nepotřebujeme. Na začátku musela být pevná vůle (nejspíš ji měla vaše maminka), teď už to funguje skoro samo.

Když máme slabou vůli, můžeme budovat jen malé návyky. Když se dáte – už po několikáté - pevné přesvědčení, že se budete učit dvě hodiny denně, jaká je šance, že to zvládnete? Minimální. Je to prostě příliš těžké. Co když se rozhodnete jen pro pět minut? To je tak směšně jednoduché, že to zvládne každý. Vtip je v tom, že těch pět minut je jen začátek. Můžete začít v září na pěti minutách. Každý týden přidat dalších pět minut. To je dvacet minut každý měsíc. V pololetí jste na dvou hodinách.

Návyk se lépe tvoří, když má nějaký spouštěč. To znamená nějakou situaci nebo činnost, která mu pravidelně předchází. Něco takového potřebujeme i pro návyk učit se. Například odpoledne po škole to může vypadat takhle: přijdu domů, udělám si čaj, sním si svačinu. Dělám to pravidelně, každý den, takže teď si k tomu jen připojím maličkost: na pět minut otevřu učebnici. Jen pět minut. Jasně, že za tu dobu se toho moc nenaučím. Ale tvořím návyk! A když uspěju, bude návyk pracovat za mě a i bez pevné vůle se můžu lépe učit.

Vytvořit i jednoduchý návyk chce dost energie, proto se nikdy nepokoušejte zvládnout jich víc najednou. Když je člověk pod tlakem, potřebuje hrozně rychle vylepšit výsledky ve škole, tak mu taková maličkost připadá jako blbost, která k ničemu nevede. Je to proto, že jsme si nechali věci nahromadit a za pět minut denně je už nezmákneme. To už musíme zabrat víc. Možná se tak zvládneme připravit na písemku nebo na zkoušku, ale budeme otrávení, protože učit se hodiny a hodiny ve stresu, to je hnusný zážitek.

Takže začněte včas, alespoň malým krůčkem, vytvářejte návyk a úspěch se dostaví.

Učení s kalendářem

Pokud se chcete učit anglicky (nebo nějaký jiný cizí jazyk), můžete k tomu využít i kalendář, zvlášť když ho nemíváte příliš zaplněný jinými zápisky.

V den, kdy se něco učíte, si slovíčka, fráze nebo poznámky k mluvnici zapište k tomu dni do kalendáře. Má to dvě výhody:

1.       Kalendář bývá často používaný, buď ho nosíme u sebe, nebo stojí na pracovním stole. Několikrát denně se do něj nebo na něj podíváme. Díky tomu nám ty zapsané kousky vědomostí snáz ulpí v hlavě.

2.       Při učení je důležité opakování a to co nejdříve po naučení. Kalendář nám v tom pomáhá, protože je jednoduché otočit list zpátky a zopakovat si to, co jsme si zapsali před jedním nebo několika dny.

Takhle by bylo možné využít i starší kalendář, kde dny v týdnu neodpovídají datům. I když ten asi nebudete nosit stále s sebou. Tento nápad jsem dostala právě tehdy, když jsem v práci viděla hromadu loňských kalendářů, které samozřejmě už nikdo nechce, ale vyhodit je, to je člověku taky líto.

Pak už mě napadá jen jeden způsob, jak těch kalendářů využít: na čmárání pro malé děti. Pro ně by to mohlo být zajímavé mít takový tlustý sešit na kreslení. A s neaktuálními daty si rozhodně těžkou hlavu dělat nebudou.