O tom, jak mizí hranice

Když jsem byla ve školním věku, byly evropské státy oddělené hranicemi a každý výlet mimo republiku znamenal kontrolu na hranicích. Navíc jsme tehdy byli socialistickou zemí, takže vyjet si do nějaké kapitalistické země se dalo jen na povolení a to každý nedostal. Výraz železná opona, který se pro hranici mezi blokem socialistických zemí ve střední a východní Evropě a kapitalistických zemí v západní Evropě používal, byl dosti trefný.

Samozřejmě byl potřeba pas, na hranicích byly kontroly a některé zboží se vůbec nesmělo dovážet. Nešlo jen o zbraně nebo drogy, to by člověk pochopil, ale i vcelku běžné spotřební zboží. Přitom třeba do Německa se jezdilo hlavně na nákuphní výlety.

Dnes nám to připadá zvláštní, jezdíme po celé Evropě jen s občankou, hranice jsou jen čáry na mapě, kterých si při cestování vůbec nemusíme všimnout.

Je pochopitelné, že jak se stírají hranice mezi státy a pro lidi je jednodušší cestovat ze země do země, je větší šance, že uplatníte znalost cizího jazyka. Když jsem byla dítě, učila se povinně ruština. Což je docela pěkný jazyk, ale Rusko (tehdy ještě Sovětský svaz) bylo daleko. Navíc byla ruština spojená s nepopulárním vládnoucím režimem. Takže motivace učit se rusky nebyla až tak velká.

Praktičtější byla němčina. Německo bylo rozděleno na dvě části – západní, kapitalistické, tam se dostal málokdo, a východní, socialistické, kam se jezdilo běžně na výlety. Zvlášť když někdo bydlel blízko německých hranic, jako já.

Podobně se asi lidé blízko polských hranic učili polsky. Polština je češtině bližší, než němčina, takže i to dorozumění je asi daleko jednodušší. Zvlášť když vám jde jen o to domluvit se a netrápíte se kvůli chybám nebo přízvuku.

Pak přišla revoluce v roce 1989, hranice se otevřely a najednou jsme mohli jezdit – stále s pasem, ale už jsme nepotřebovali žádat stát o povolení – i do dříve nedostupné západní Evropy. A cizinci se v daleko větší míře objevovali i u nás. Začaly přicházet zahraniční firmy, které narážely na naši zoufalou neznalost jazyků. Když někdo uměl dobře anglicky, tak byl bílou vránou a jako zaměstnanec velmi žádaný.

Teď už je to přes dvacet let a mladá generace vyrůstá s pocitem, že učit se anglicky, německy nebo třeba španělsky je potřeba. Že to v životě skutečně využijí. Dokonce i když se nikam do zahraničí nechystají.

Protože přišla ještě další revoluce – internet.  Na internetu je stejně snadné brouzdat po ciojazyčných stránkách jako po těch českých, lidé různých národností se setkávají i na facebooku a různých diskuzních fórech. Můj partner se docela baví tím, když komunikuje na jedné diskuzi s Rusem, který se snaží o češtinu. Rozumět mu samozřejmě je, jen jsou některé jeho formulace trochu zvláštní. Baví se tam asi víc lidí, ale není to zlý humor. Stejně tak se nejspíš baví rodilí mluvčí, když se já pokouším psát někde na cizojazyčných fórech. Proč bych měla čekat, že budu v cizím jazyce perfektní, když kolikrát i v češtině děláme chyby? Účelem řeči a jazyka taky není být perfektní. Účelem je dorozumět se. Když se chcete s někým domluvit, chyby neřešíte. Zabýváte se tím, že se snažíte něco sdělit nebo pochopit, co vám chce sdělit ten druhý.

Nemám rády chyby, chtěla bych být perfektní. Jenže to nejde. Nejjednodušší způsob, jak se vyhnout chybě v řeči je mlčet. Tím se ale oddělujete od ostatních. Komunikace nevázne, ona přímo mizí. Takže se raději smiřuju s tím, že se lidi občas zasmějou tomu, co a jak – v cizím jazyce – vyjádřím.