Číst si slovíčka z učebnice tak, jak jdou za sebou. Člověk si nemusí nic vypisovat, prostě se to mechanicky naučí. Zdá se to být úspora času, ale není. Hůř se to pamatuje a člověku snadno uteče mysl od otravných slovíček k něčemu zábavnějšímu.
Vypisovat si je do notýsku. Psaní pománá zapamatování, protože při tom psaní si všimneme, jak to slovo vypadá. Notýsek pak můžeme mít s sebou třeba u lékaře nebo ho vytáhnout při čekání na autobus a využít čas, který bychom jinak nevyužili.
Opisování slovíček několikrát za sebou. U obtížných a dlouhých slovíček se mi to osvědčilo. Někdy i několik řádků. A přitom si ho polohlasem opakovat. Když zapojíme současně psaní, čtení i poslech (to slovíčko i slyšíme), učíme se rychleji. Další výhoda je v tom, že u psaní se snáz udrží pozornost, než u samotného čtení z učebnice.
Myšlenková mapa. Hodí se spíš tehdy, když si chci dát dohromady slovní zásobu na určité téma. Název tématu napíšu doprostřed papíru, k němu přikresluju větve s dalšímí a dalšími slovíčky. Ještě lepší je to tehdy, když zapojím i obrázky. Stačí jednoduché náčrtky rukou, ale když se chcete vyřádit, můžete nalepovat obrázky z časopisů a podobně. Hotovou mapu můžete vystavenou někde, kde se na ni často podíváte, třeba nad pracovním stolem.
Kartičková metoda. Slovíčka si píšu na kartičky tak, že na jedné straně je to česky, na druhé cizojazyčně. Učím se tak, že beru kartičky jednu po druhé, slovíčko si v duchu přeložím, pak otočím kartičku a zkontroluji správnost. To, co už umím, můžu odložit, zůstává mi jen to, co ještě neumím. Kartičky se snadno vejdou do kapsy, můžu je nosit i sebou a učit se třeba i někde při čekání nebo třeba při televizní reklamě. Když si budete sami připravovat kartičky ke svojí učebnici, můžete si do rohu napsat i číslo lekce. Až budete učebnici prodávat, můžete k ní kartičky přidat a dostat o nějakou tu korunu navíc.
Nalepit si slovíčka na papírcích všude kolem. Na linku nad dřezem (vidíte je při mytí nádobí), na vnitřní stranu dveří do pokoje, na kalendář na stole. Uvidíte je vždycky, když se na to místo podíváte, nemusíte se o nic snažit. Jeden, dva nebo tři dny a máte je v hlavě i bez zdlouhavého učení.
Počítačový program nebo webová aplikace. Všudypřítomné počítače se zdají být dobrou pomůckou i při učení slovíček. Existují specializované programy i stránky. Většinou mívají jednu nevýhodu: slovíčka nejsou uspořádána podle toho, jak je máte v učebnici.
Učit se je každý den. Když se na slovíčka podíváte skutečně každý den, třeba jen na pět minut, ulpí vám v paměti i bez většího úsilí.
Poslouchat je. Učebnice pro samouky mívají jako přílohu CD s namluvenými texty. Dají se koupit i samostatná CD, možná je mají i u vás v knihovně. I když to není přesně to, co se učíte ve škole nebo v kurzu a možná tomu nebudete zrovna moc rozumět, má to svůj význam. Slovíčka uslyšíte v kontextu a pomalu je začnete poznávat a rozumět jim. Navíc se poslouchání dá skloubit s nějakou jinou činností, hlavně s něčím mechanickým: s chůzí, mytím nádobí, poslouchat se dá při vaření, cvičení. Nevadí, když vám občas uteče pozornost. Podvědomě posloucháte i tak. Takhle metoda je trochu náročná na přípravu, ale pak už je jednoduchá a funguje i tehdy, když jste na cokoliv jiného příliš unavení.
Žádné komentáře:
Okomentovat