Nachomýtla jsem se k besedě se žáky ze základky a když se jich zeptali, který předmět mají nejméně rádi, chvilku vyjmenovávali různé učební předměty a pak začali svorně skandovat matika, matika, matika. Na žebříčku neoblíbených předmětů byla evidentně hned na první příčce. Napadlo by vás, že možná nemají tu nejlepší matikářku na světě. Jenže neoblíbenost matematiky je v našich školách tak rozšířená, že se to na jednu učitelku rozhodně svést nedá.

Zajímalo by mě, čím to je. Jestli je to samotnou povahou toho předmětu. Matika je docela abstraktní, někdy je těžké si představit, k čemu se ta či jiná znalost dá použít. Učit se bez toho, abychom chápali smysl těch poznatků, to je otrava. Další zádrhel může být v tom, že v matematice na sebe věci hodně navazují a když máte někde mezery, dělá vám to problémy i v další látce. Což třeba v zeměpise není. V zeměpise můžete umět dokonale Asii a nevědět nic o Africe. V matice když neumíte třeba násobilku, tak na tuhle neznalost budete narážet stále znova a znova, dokud se jí nenaučíte.

Připomíná mi to učení v životě. Kdy se také setkáváme se stále stejnými nebo podobnými probémy, dokud nezvládneme věc, která k nim vedla. Například dokud se nenaučíte říkat ne a odmítat požadavky  okolí, které nechcete přijmout, tak se prostě budete pořád ocitat v situacích, kdy vás lidi budou využívat. Můžete hledat chybu u druhých, ale oni jen využívají prostoru, který jste jim vy sami dali.

Učení rozhodně nekončí s tím, když opustíme školní lavice. Ve škole je to ještě dobré, máme tam učitele, kteří nám řeknou, co a jak. V životě se pak už musíme spolehnout na sebe. Hledáme sice rádce a mentory, taky je necházíme, jen si musíme dát pozor na to, jestli náhodou na náš úkor neprosazují spíš svoje zájmy. Třeba jako nedávný případ, kdy u nás zazvonila dealerka jisté společnosti, tvářila se, jak nám chce ušetřit peníze, přitom jsem věděla, že jí jde jen o provizi. Že mi bude klidně i lhát, že mě klidně i ošidí, jen aby tu svoji odměnu dostala.

Je těžké poznat, kdo nám chce pomoci a kdo ne. A i když je ten druhý veden snahou nám pomoci, ještě to nemusí znamenat, že je toho schopný a že nám – byť z dobré vůle – neporadí nějakou kravinu.

Ty děti, které jsem dnes viděla na besedě, byly bezstarostné, přesvědčené o tom, jak to v životě zvládnou a možná žijí s pocitem, že až se té školy a zejména matiky zbaví, tak to bude bezva. Může nám to připadat trochu naivní, ale je to tak správné. Je to ten správný postoj, který tak mladí lidé potřebují, aby mohli jít dál a nehroutili se z toho, co je v životě ještě čeká za problémy.

Vzhledem ke svému věku se považuju za dost zkušenou, ale s tím také souvisí, že jsem mnohem opatrnější a víc si dělám starosti. Někdy až moc. Chápu, proč jsem nejvýkonnější takové týmy, kde se sejdou lidé z různých věkových skupin. Ti starší dodají zkušenosti, ti mladší elán a energii a společně se pak doberou k výsledkům.