7. dubna – den vzdělanosti a výročí založení UK

Sedmý duben je dnem vzdělanosti a zároveň výročím založení Karlovy univerzity, naší nejstarší a nejprestižnější vysoké školy. I když soukromé vysoké školy s vysokým školným by také chtěly být prestižní, ale nemyslím, že mají na Karlovku. Dá se penězi dohnat ta staletá tradice? Když na to máte, můžete si dovolit kvalitu – myslím tím dobré učitele, materiální zázemí, což samozřejmě je rozhodně fajn. Ale pořád ještě to neznamená, že vzdělání bude kvalitní. K tomu jsou potřeba hlavně studenti. Schopní a motivovaní studenti. Schopných a motivovaných lidí je vždycky nedostatek.

Studium na vysoké je drahé i na státní škole, je třeba platit kolej, jídlo, dopravu. A ještě navíc jsou tu vrstevníci, kteří už hodí do práce a mají proto více peněz než nějaký student. Přesto studenti na vysoké školy chtějí, protože čekají, že jim jisté odříkání v současnosti přinese zisk v budoucnu. Děti z bohatých rodin to samozřejmě nemají tak složité, rodiče jim peníze poskytnou. Těch je ale jen malá část, vedle nich je tu velká armáda lidí, pro které je studium značnou finanční zátěží. Takoví si drahou soukromou  školu velmi rozmyslí nebo si ji prostě dovolit nemůžou bez toho, aby se neúměrně zadlužili. Zadlužit se kvůli vzdělání? V podstatě by to znamenalo žít několik let na dluh a až pak studia dokončím, tak ke starostem s prací, bydlením, případně založením rodiny sebou potáhnu ještě pořádnou kouli u nohy – ohromný dluh.

Drahá škola prostě nebude pro každého. A ti, kdo si ji budou moci dovolit, nemusí být nejchytřejší a nejtalentovanější. Přesto budou rodiče tlačit na to, aby škola za svoje peníze dala odpovídající výsledek – příslušný papír. Pochopitelně, proto přece platí. Vyvstává tady podezření, co je pro školu důležitější – poskytovat kvalitní vzdělání nebo udržet dobré ekonomické výsledky? Jinými slovy – když půjde o peníze, odolají? Nedají se ovlivnit? Nedostane se někomu úlev jen proto, že tatínek platí?

Co můžete čekat v dnešní společnosti, kde se peníze stávají modlou a měřítkem všeho, kde šidí každý každého a ten, kdo to nedělá si připadá jako trapně poctivý idealista, kterému se ti “schopní” leda tak vysmějou. Když jsou peníze tou hlavní prioritou, tak ty ostatní hodnoty, byť uznávané, dostávají až na další místa.

Karlova univerzita není dokonalá, její studenti zvlášť dobře vědí, co je tam špatně a co se dalo dělat mnohem lépe. Její jméno je ale pořád ještě výjimečné. Byl to od Karla IV. velmi moudrý krok, podpořit vzdělanost ve své zemi založením univerzity. Doufejme, že i naši vlivní politikové budou mít snahu podporovat vzdělání. Svými činy, nikoliv slovy. Slovy můžu podporovat a oslavovat cokoliv, teprve moje činy pak ukážou, jak je to s mými hodnotami a jestli náhodou jenom nekrmím uši svých posluchačů prázdnými slovy.

Učit se denně?

Když chodíme do školy, čeká se od nás, že se budeme učit denně (nebo skoro denně). Samozřejmě, že vždycky to nevyjde. Nechce se nám, necítíme se zdraví, odlákají nás kamarádi nebo prostě mám na odpoledne spoustu jiných aktivit a nevyjde nám čas. Už jsem ze školy nějaký ten pátek, ale stále si pamatuju, jak jsem se pak cítila provinile, když jsem učení vypustila. Nejhorší bylo, když jsem se na nějakém předmětu zasekla. Třeba ruština. To byl první jazyk, který jsem se učila a měla jsem z ní svou první trojku na vysvědčení. U jazyků, ale i matematiky nebo fyziky, platí, že jak máte někde mezeru, brzdí vás to i v další učební látce. Na rozdíl třeba od zeměpisu, kde můžete být dutí na Asii, ale excelovat při zkoušení o  Africe.

Ke každodennímu učení potřebujeme buď vůli nebo zvyk.

Většinou říkáme, že nemáme dost pevnou vůli, často si to vyčítáme a cítíme se provinile, že neplníme své povinnosti. S tou vůlí je to trochu složité. Vyžaduje hodně energie, tím víc, čím těžší věc se snažíme dokázat. Je každodenní učení těžké? Samozřejmě, že je. I pro talentované a chytré studenty. V první třídě to šikovnému dítěti většinou jde dobře, udělá si úkoly a žádné další učení není třeba. Podobně ve druhé třídě nebo v těch dalších. Ale pak přijde doba, kdy už to pomalu přestává stačit. U někoho na druhém stupni, u spousty lidí ten zlom nastává při přechodu na střední. Najednou už je potřeba víc, než jen poslouchat při hodině. Jenže začít se pravidelně učit, to může být dost těžké.

Co může být problémem? Nechce se mi. Nudí mě to. Nejde mi to a připadám si nad nepochopenou látkou jako trouba. Výsledky neodpovídají tomu, kolik času se učím. Mám spoustu jiných aktivit a na učení nezbývá čas. Žiju v rušném prostředí nebo v hlučné rodině, ruší mě brácha nebo ségra. Určitě by jste našli spoustu dalších důvodů, proč se to učení nedaří. Nevypisuju to tady proto, abych vám pomohla hledat alibi pro svoje mizerné školní výsledky. Spíš mi jde o to ukázat, že překážky v učení rozhodně existují, že není tak jednoduché prosedět hodiny nad knížkami a pak ve škole zaperlit.

Paradoxně můžou být ve výhodě děti trochu méně schopné, které si – s pomocí rodičů – už na prvním stupni osvojili návyk každý den se učit. Teď v tom jen pokračují.  

Jak tedy na to, když mi to ve škole ujíždí, potřebuju začít s pravidelným učením a nemám zrovna železnou vůli?

Chce to dobré návyky. I k těm je potřeba trochu vůle, ale jen na začátku a pak už fungují samy. Podobně jako čištění zubů. Máme to tak naučené, že si čistíme zuby úplně automaticky, žádnou vůli nepotřebujeme. Na začátku musela být pevná vůle (nejspíš ji měla vaše maminka), teď už to funguje skoro samo.

Když máme slabou vůli, můžeme budovat jen malé návyky. Když se dáte – už po několikáté - pevné přesvědčení, že se budete učit dvě hodiny denně, jaká je šance, že to zvládnete? Minimální. Je to prostě příliš těžké. Co když se rozhodnete jen pro pět minut? To je tak směšně jednoduché, že to zvládne každý. Vtip je v tom, že těch pět minut je jen začátek. Můžete začít v září na pěti minutách. Každý týden přidat dalších pět minut. To je dvacet minut každý měsíc. V pololetí jste na dvou hodinách.

Návyk se lépe tvoří, když má nějaký spouštěč. To znamená nějakou situaci nebo činnost, která mu pravidelně předchází. Něco takového potřebujeme i pro návyk učit se. Například odpoledne po škole to může vypadat takhle: přijdu domů, udělám si čaj, sním si svačinu. Dělám to pravidelně, každý den, takže teď si k tomu jen připojím maličkost: na pět minut otevřu učebnici. Jen pět minut. Jasně, že za tu dobu se toho moc nenaučím. Ale tvořím návyk! A když uspěju, bude návyk pracovat za mě a i bez pevné vůle se můžu lépe učit.

Vytvořit i jednoduchý návyk chce dost energie, proto se nikdy nepokoušejte zvládnout jich víc najednou. Když je člověk pod tlakem, potřebuje hrozně rychle vylepšit výsledky ve škole, tak mu taková maličkost připadá jako blbost, která k ničemu nevede. Je to proto, že jsme si nechali věci nahromadit a za pět minut denně je už nezmákneme. To už musíme zabrat víc. Možná se tak zvládneme připravit na písemku nebo na zkoušku, ale budeme otrávení, protože učit se hodiny a hodiny ve stresu, to je hnusný zážitek.

Takže začněte včas, alespoň malým krůčkem, vytvářejte návyk a úspěch se dostaví.

Učení s kalendářem

Pokud se chcete učit anglicky (nebo nějaký jiný cizí jazyk), můžete k tomu využít i kalendář, zvlášť když ho nemíváte příliš zaplněný jinými zápisky.

V den, kdy se něco učíte, si slovíčka, fráze nebo poznámky k mluvnici zapište k tomu dni do kalendáře. Má to dvě výhody:

1.       Kalendář bývá často používaný, buď ho nosíme u sebe, nebo stojí na pracovním stole. Několikrát denně se do něj nebo na něj podíváme. Díky tomu nám ty zapsané kousky vědomostí snáz ulpí v hlavě.

2.       Při učení je důležité opakování a to co nejdříve po naučení. Kalendář nám v tom pomáhá, protože je jednoduché otočit list zpátky a zopakovat si to, co jsme si zapsali před jedním nebo několika dny.

Takhle by bylo možné využít i starší kalendář, kde dny v týdnu neodpovídají datům. I když ten asi nebudete nosit stále s sebou. Tento nápad jsem dostala právě tehdy, když jsem v práci viděla hromadu loňských kalendářů, které samozřejmě už nikdo nechce, ale vyhodit je, to je člověku taky líto.

Pak už mě napadá jen jeden způsob, jak těch kalendářů využít: na čmárání pro malé děti. Pro ně by to mohlo být zajímavé mít takový tlustý sešit na kreslení. A s neaktuálními daty si rozhodně těžkou hlavu dělat nebudou.

Ježišmarja, zase ta matika (děják, anglina, doplňte, co zrovna vás ve škole štve). To je nuda.  Já se to nikdy nenaučim. Mě to prostě do tý hlavy neleze.

Znáte tyhle řeči? Taky říkáte něco podobného? A víte, že si tím škodíte?

Naše podvědomí pozoruhodným způsobem reaguje na všechno, co řekneme a dokonce i na to, co si jen myslíme.

Hezkou ilustrací tohoto je jeden vtip:

Chalupník se chce nasekat dříví na zimu, ale nemá sekeru. Rozhodne se, že si ji půjčí od souseda. Jde a říká si:

Soused je fajn, tu sekeru mi určitě půjčí. Proč by nepůjčil. Vždyť řikal, že se mám stavit, dkyž budu něco potřebovat. I kdy posledně se na mě moc netvářil. Třeba měl zrovna jen špatnou náladu. Ale co když byl naštvanej? Co když mi nic půjčit nechce? No jo, tak proto na mě tak koukal. A já přitom posledně bez řečí půjčil pilu. Jo, to jsem byl dobrej, ale když já něco potřebuju, to se tváří jako bubák. Proč je vlastně takovej. Nic jsem mu neudělal, tak proč na mě kouká jak bubák. Čím jsem si to jeho nepřátelství zasloužil. Včera mě ani nepozdravil. Určitě mi tu sekeru nepůjčí. Je to sobec, když potřebuje, to přijde, ale na měpak kouká jak čert. No určitě mi jí nepůjčí. Určitě řekne, že nemůže nebo nemá.

A takhle si povídá sám pro sebe a přesvědčuje sám sebe, že soused mu nic nepůjčí. Nakonec dojde k sousedovi, zabuší na dveře a když mu otevře, vylítne z něj: tak si tu svoji zatracenou sekeru nech.

Pointa je v tom, že ten člověk sám sebe o něčem přesvědčil bez toho, že by se ta druhá strana nějak provinila.

Když si budete něco dlouho opakovat, uvěříte tomu. A vaše nálada se tomu přizpůsobí.

Je pravda, že ve škole bývá nuda, některé předměty nejsou nic moc a někteří učitelé by svým výkladem uspali i tropickou bouři.

Stěžování to nevylepší! Naopak, ještě vám zkazí náladu.

Zakažte si podobné řeči. Matika(děják, anglina…) se tím sice nevylepší, ale vaše otrávenost se zmenší. Prostě proto, že ji nebudete negativními řečmi posilovat. A platí to nejen ve škole. Kdykoliv se něčím stresujete už předem, tak si zbytečně kazítenáladu. Pokud svými řečmi nemůžete situaci vylepšit, tak radši myslete na něco jiného.

Nachomýtla jsem se k besedě se žáky ze základky a když se jich zeptali, který předmět mají nejméně rádi, chvilku vyjmenovávali různé učební předměty a pak začali svorně skandovat matika, matika, matika. Na žebříčku neoblíbených předmětů byla evidentně hned na první příčce. Napadlo by vás, že možná nemají tu nejlepší matikářku na světě. Jenže neoblíbenost matematiky je v našich školách tak rozšířená, že se to na jednu učitelku rozhodně svést nedá.

Zajímalo by mě, čím to je. Jestli je to samotnou povahou toho předmětu. Matika je docela abstraktní, někdy je těžké si představit, k čemu se ta či jiná znalost dá použít. Učit se bez toho, abychom chápali smysl těch poznatků, to je otrava. Další zádrhel může být v tom, že v matematice na sebe věci hodně navazují a když máte někde mezery, dělá vám to problémy i v další látce. Což třeba v zeměpise není. V zeměpise můžete umět dokonale Asii a nevědět nic o Africe. V matice když neumíte třeba násobilku, tak na tuhle neznalost budete narážet stále znova a znova, dokud se jí nenaučíte.

Připomíná mi to učení v životě. Kdy se také setkáváme se stále stejnými nebo podobnými probémy, dokud nezvládneme věc, která k nim vedla. Například dokud se nenaučíte říkat ne a odmítat požadavky  okolí, které nechcete přijmout, tak se prostě budete pořád ocitat v situacích, kdy vás lidi budou využívat. Můžete hledat chybu u druhých, ale oni jen využívají prostoru, který jste jim vy sami dali.

Učení rozhodně nekončí s tím, když opustíme školní lavice. Ve škole je to ještě dobré, máme tam učitele, kteří nám řeknou, co a jak. V životě se pak už musíme spolehnout na sebe. Hledáme sice rádce a mentory, taky je necházíme, jen si musíme dát pozor na to, jestli náhodou na náš úkor neprosazují spíš svoje zájmy. Třeba jako nedávný případ, kdy u nás zazvonila dealerka jisté společnosti, tvářila se, jak nám chce ušetřit peníze, přitom jsem věděla, že jí jde jen o provizi. Že mi bude klidně i lhát, že mě klidně i ošidí, jen aby tu svoji odměnu dostala.

Je těžké poznat, kdo nám chce pomoci a kdo ne. A i když je ten druhý veden snahou nám pomoci, ještě to nemusí znamenat, že je toho schopný a že nám – byť z dobré vůle – neporadí nějakou kravinu.

Ty děti, které jsem dnes viděla na besedě, byly bezstarostné, přesvědčené o tom, jak to v životě zvládnou a možná žijí s pocitem, že až se té školy a zejména matiky zbaví, tak to bude bezva. Může nám to připadat trochu naivní, ale je to tak správné. Je to ten správný postoj, který tak mladí lidé potřebují, aby mohli jít dál a nehroutili se z toho, co je v životě ještě čeká za problémy.

Vzhledem ke svému věku se považuju za dost zkušenou, ale s tím také souvisí, že jsem mnohem opatrnější a víc si dělám starosti. Někdy až moc. Chápu, proč jsem nejvýkonnější takové týmy, kde se sejdou lidé z různých věkových skupin. Ti starší dodají zkušenosti, ti mladší elán a energii a společně se pak doberou k výsledkům.

Jak se učit slovíčka

Slovíčka jsou základem v každém cizím jazyce, bez nich to prostě nejde. Učit se slovíčka je ale taky nepříliš zábavná činnost, takže každý tip, jak si to zjednodušit a urychlit, je dobrý.

Číst si slovíčka z učebnice tak, jak jdou za sebou. Člověk si nemusí nic vypisovat, prostě se to mechanicky naučí. Zdá se to být úspora času, ale není. Hůř se to pamatuje a člověku snadno uteče mysl od otravných slovíček k něčemu zábavnějšímu.

Vypisovat si je do notýsku. Psaní pománá zapamatování, protože při tom psaní si všimneme, jak to slovo vypadá. Notýsek pak můžeme mít s sebou třeba u lékaře nebo ho vytáhnout při čekání na autobus a využít čas, který bychom jinak nevyužili.

Opisování slovíček několikrát za sebou. U obtížných a dlouhých slovíček se mi to osvědčilo. Někdy i několik řádků. A přitom si ho polohlasem opakovat. Když zapojíme současně psaní, čtení i poslech (to slovíčko i slyšíme), učíme se rychleji. Další výhoda je v tom, že u psaní se snáz udrží pozornost, než u samotného čtení z učebnice.

Myšlenková mapa. Hodí se spíš tehdy, když si chci dát dohromady slovní zásobu na určité téma. Název tématu napíšu doprostřed papíru, k němu přikresluju větve s dalšímí a dalšími slovíčky. Ještě lepší je to tehdy, když zapojím i obrázky. Stačí jednoduché náčrtky rukou, ale když se chcete vyřádit, můžete nalepovat obrázky z časopisů a podobně. Hotovou mapu můžete vystavenou někde, kde se na ni často podíváte, třeba nad pracovním stolem.

Kartičková metoda. Slovíčka si píšu na kartičky tak, že na jedné straně je to česky, na druhé cizojazyčně. Učím se tak, že beru kartičky jednu po druhé, slovíčko si v duchu přeložím, pak otočím kartičku a zkontroluji správnost. To, co už umím, můžu odložit, zůstává mi jen to, co ještě neumím. Kartičky se snadno vejdou do kapsy, můžu je nosit i sebou a učit se třeba i někde při čekání nebo třeba při televizní reklamě. Když si budete sami připravovat kartičky ke svojí učebnici, můžete si do rohu napsat i číslo lekce. Až budete učebnici prodávat, můžete k ní kartičky přidat a dostat o nějakou tu korunu navíc.

Nalepit si slovíčka na papírcích všude kolem. Na linku nad dřezem (vidíte je při mytí nádobí), na vnitřní stranu dveří do pokoje, na kalendář na stole. Uvidíte je vždycky, když se na to místo podíváte, nemusíte se o nic snažit. Jeden, dva nebo tři dny a máte je v hlavě i bez zdlouhavého učení.

Počítačový program nebo webová aplikace. Všudypřítomné počítače se zdají být dobrou pomůckou i při učení slovíček. Existují specializované programy i stránky. Většinou mívají jednu nevýhodu: slovíčka nejsou uspořádána podle toho, jak je máte v učebnici.   

Učit se je každý den. Když se na slovíčka podíváte skutečně každý den, třeba jen na pět minut, ulpí vám v paměti i bez většího úsilí.

Poslouchat je. Učebnice pro samouky mívají jako přílohu CD s namluvenými texty. Dají se koupit i samostatná CD, možná je mají i u vás v knihovně. I když to není přesně to, co se učíte ve škole nebo v kurzu a možná tomu nebudete zrovna moc rozumět, má to svůj význam. Slovíčka uslyšíte v kontextu a pomalu je začnete poznávat a rozumět jim. Navíc se poslouchání dá skloubit s nějakou jinou činností, hlavně s něčím mechanickým: s chůzí, mytím nádobí, poslouchat se dá při vaření, cvičení. Nevadí, když vám občas uteče pozornost. Podvědomě posloucháte i tak.  Takhle metoda je trochu náročná na přípravu, ale pak už je jednoduchá a funguje i tehdy, když jste na cokoliv jiného příliš unavení. 

Jak se učit - odkazy

Možná vám přijde vhod několik odkazů s radami, jak se učit cizí jazyky. Zázračné metody nečekejte, ale dobrá rada může ušetřit čas nebo námahu. Přitom samotnému umění učit se se ve školách věnuje dost málo pozornosti. Tak nějak se předpokládá, že to ty děti už umí.

Občas to ale neumí, což se týká hlavně těch chytrých, kterým řadu let stačilo dávat pozor ve škole a doma už se učit nemusely. Když pak takový úspěšný žák přijde třeba na střední, kde už s tímto přístupem nevystačí, tak můžou jít známky hodně rychle dolů.

http://www.mitvsehotovo.cz/2010/12/06/jak-efektivne-na-cizi-jazyk/

http://www.mitvsehotovo.cz/2011/08/12/jak-na-jazyky-i-%e2%80%93-7-rad-jak-se-vyporadat-s-cizim-jazykem/

http://www.mitvsehotovo.cz/2011/09/12/jak-na-jazyky-ii-naucte-se-poslouchat/

http://www.mitvsehotovo.cz/2010/03/03/anglictina-do-ucha/

http://e-anglictina.blogspot.com/2009/02/jak-se-ucit-slovicka.html

http://vidasrobadascesky.blogspot.com/2010/07/jak-se-naucit-cizi-jazyk.html

http://www.ako-sa-naucit-skor.com/ako-sa-ucit.html

Adjektivum, préteritum, akuzativ a jiné zběsilosti

Fascinuje mě, když v učebnici cizího jazyka objevím formulace jako Převeďte do perfektu nebo Nahraďte préteritum perfektem.

Nestačí naučit se slovíčka z daného jazyka, ještě musíte umět tyhle obtížné latinské výrazy. Naštěstí jsem našla na wikipedii stránku, která tyhle výrazy obsahuje.

To slovo perfektum tam ale není. Nejspíš proto, že to znamená předpřítomný čas a ten se v češtině nevyskytuje. Ale angličtináři a němčináři se s ním setkají.

Chápu jazykovědce, že chtějí mít naprosto přesné výrazy, ale možná by aspoň do závorky mohli uvádět i český význam. Nebo udělat něco jako slovníček těchto slov. Aby si chudáci studenti nemuseli připadat jako blbci, že neznají výrazy, které jsou pro jejich učitele denní chleba.

Nedávno jsem si koupila úžasnou přehlednou tabulku německých sloves. Všechno bezva, až na to, že opět použili latinské názvy. Bez vysvětlení, takže ta skvělá tabulka je mi skoro k ničemu. Leda bych si příslušné výrazy vyhledala na internetu. Jenže to zatím odkládám, přece jen mám víc práce než jen tohle.

Zajímalo by mě, jestli je moje zkušenost výjimečná nebo jestli i vy máte učebnici s podobnými těžko srozumitelnými výrazy. Vadí vám podobné výrazy v učebnicích?

Učení ve škole a mimo ni

Chodit do školy, získávat vzdělání a na konci nějaký hodnotný papír, to je fajn. Má to jen pár nevýhod. Člověk se musí přizpůsobit a být v určitý čas na určitém místě. Když ta vytoužená škola je 100 nebo 200 kilometrů daleko, je to otrava. Pro někoho, kdo chodí do práce, stará se o rodinu nebo je třeba dlouhodobě nemocný, to může být překážka nepřekonatelná.

Škola taky trvá dost dlouho. Když nastoupíte na střední a po půl roce zjistíte, že to není ono, je dost těžké s tím něco udělat. Jde to, ale stojí to čas a energii.

Trošku lepší jsou krátkodobé kurzy. Půlroční, roční nebo třeba týdenní. Na konci zpravidla dostanete nějaký papír, osvědčení nebo certifikát. Když je ten kurz akreditovaný ministerstvem školství, tak je to ještě lepší, protože to ministerstvo tím dává najevo, že ten kurz schválilo a že je předpoklad jisté kvality. Krátkodobé kurzy jsou také specializovanější, může to být kurz modelování nehtů, angličtiny, webdesignu, prostě je to jeden nebo několik málo předmětů. Je to lepší oproti škole,  kde máte za čtyři roky stihnout spoustu předmětů a naučit se spoustu věcí, o kterých se (občas právem) domníváte, že vám k ničemu nebudou.

Kurzy mají dvě nevýhody:

Stojí peníze. Obvykle vás, občas to za vás zaplatí váš zaměstnavatel nebo jsou to kurzy v rámci nějakého projektu placeného třeba z evropské unie. Absolvovala jsem jich několik a jejich úroveň byla slušná.

Druhá nevýhoda je, že nenahradí školu. Můžete mít kolik chcete papírů z jakých chcete kurzů, stejně vám to nenahradí maturitní vysvědčení nebo diplom z vejšky.

Další možnost, jak se učit, je stát se samoukem. Výhody jsou jasné: učíte se, co chcete, kdy a kde chcete, nemusíte se přizpůsobovat žádnému zvenčí vnuceného režimu.

Opět je tu nejméně jedna nevýhoda:

Potřebujete disciplínu. Mluví se o pevné vůli, každý si stěžuje, že jí má nedostatek. Mluví se o motivaci, ta má taky důležitou roli. Mluví se o návycích, i ty pomáhají. Člověk snadno podlehne lenosti, zvlášť když mu něco nejde.

A pak existuje ještě něco, co bych nazvala škola života. To jsou lekce, občas dost drahé nebo dost bolestivé, které nám život přinese a které nás hodně naučí o nás samých i o světě kolem. Když vás ošidí blízký člověk, když prohrajete v tom, na čem vám záleží, když se pohádáte s milovanou bytostí, vždycky se na tom něco naučíte. Neradi a určitě za to nebudeme nikomu vděční, ale tak to v životě funguje. A nikdy nejsme dost staří a zkušení na to, aby nás nemohla potkat nějaká další "učební lekce”.

Tento blog, jak už název naznačuje, je věnován hlavně těm, kdo se sami chtějí učit, kdo nespoléhají na školy, kurzy a učitele a v oboru, který je zajímá, se snaží sami.