Pár vtipů ke konci školního roku

Ukazuje Pepíček žákovskou tatínkovi a ten mu říká: „Co ty pětky?"

Pepíček na to: „Ale tati, to ty jsi říkal, že chlap musí mít koule!"

Vědomosti vaší dcery se rovnají nule; pro postup do vyššího ročníku je třeba, aby je minimálně zdvojnásobila.

Posluchači policejní akademie jedou vlakem. Jeden z nich soustředěně naslouchá klapotu kol, všimne si toho i velitel a ptá se ho, o čem přemýšlí. "Ale, šéfe, není mi jasné, proč ten vlak dělá klap, klap, klap, klap. "To je tak," přisedne si k němu velitel, "co je vlastně vlak? Lokomotiva a vagóny. Vagóny nás nezajímají, zůstává lokomotiva. Ta se skládá z vlastního stroje a tendru. Tendr nás nezajímá, zbývá stroj. To je parní válec a podvozek. Podvozek, to je rám a kola. Rám nás nezajímá, zbývají kola. Kolo je kruh, tedy pí er na druhou. Co je to pí, nevíme, er na druhou je čtverec, no a ten dělá to klap, klap, klap, klap.

Na Hradčanech stojí policajt a dívá se do dálky."Co to děláte?" ptají se turisti."Ale studuji dálkově právnickou fakultu."

Policista napomíná svého syna:"Nekuř Honzo, jsi na to příliš mladý!""Ale tati, i ty jsi byl páťák, když si začal kouřit!""To ano synku, ale tehdy mi bylo už šestnáct."

Jeden policajt střídá druhého na křižovatce a ptá se:"Tak co, jak bylo?""Ale dobrý, akorát se mě takový malý školáček ptal, jestli se Země otáčí okolo Slunce nebo Slunce okolo Země.""Ty vole, to je těžký, cos mu odpověděl?""Použil jsem rafinovanou vyhýbavou odpověď: „Jedeš pryč ty smrade jeden, nebo tě přetáhnu pendrekem!"

První třída byla na exkurzi na policejní stanici. Policajti jim všechno ukázali. Pepíček uviděl na stěně obrázky. „Co to je?""No to jsou fotografie zločinců, které všude hledáme.""Hm, a proč jste si je tady hned nenechali, když jste je fotografovali?"

Jdou dva policajti a najdou kostru."Co budeme dělat?" říká jeden."Doneseme ju k patologovi, ten pozná co s ní je! A převlečeme se aby nepoznal, že jsme policajti!" odpověděl mu ten druhý.A jak řekli, tak taky udělali. Došli k patologovi, ukázali mu kostru a ten jim povídá:"Vy jste policajti, žejo?""Jak jste na to přišel?" diví se oba policajti."No, pánové, tohle je kostra od kola!"

Policajt zapisuje bouračku: „pravá noha v přikopu, levá noha u svodidel, pravá ruka na volantu, levá v kufru, trup na střeše, hlava na poli.. hlava na poli? Franto, na poli, jaký „i"?Franta:"nevim". Policajt kopne do hlavy a píše dál: „hlava v přikopu…."

Letí policajt a prase ve vesmírné lodi. Oba mají přesně rozdělené úkoly! Prase má za úkol,až se rozsvítí červená kontrolka, stiskout červené tlačítko a vyslechnout další instrukce, policajt má za úkol při rozsvícení zelené kontrolky stisknout zelené tlačítko a rovněž vyslechnout istrukce! Tak letí,letí a najednou svítí červené tlačítko, prase zmáčkne kopýtkem červené tlačítko a slyší: „odpoj přídavné nádrže, vypni startovací motory a změň kurz na 5-2-3§! Policajt se vyděsí jaké úkoly čekají na něho,když prase dostalo tak náročné úkoly.Letí dál a najednou se rozsvítí zelená kontrolka, policajt tedy zmáčkne zelené tlačítko a poslouchá: „dej nažrat praseti a hlavně, probůh, na nic nesahej"!!!

 

Co se můžeme učit

Občas se stane, že máme větší množství času. Propustí nás z práce, jsme delší dobu nemocní nebo máme letní prázdniny. Ze začátku dobré, odpočineme si, ale po čase se začneme nudit a přemýšlíme, co bychom mohli dělat. Chtělo by to dělat něco užitečného a smysluplného. Nabízím pár nápadů pro inspiraci:

Angličtina nebo jiný jazyk. Je to opakované a omílané tak často, že je mi až hloupé to opakovat znovu. Ale když se podíváte do inzerátů, ve kterých hledají pracovníky, cizí jazyky jsou tam velmi častým požadavkem.

Počty, matematika. Pokud máte problémy třeba s procenty, možná by to chtělo s tím něco udělat. Není to jednoduché začít se něco znova učit v dospělosti a taky se asi neobejdete bez pomoci někoho, kdo to umí o trochu lépe, ale stojí to za to. Nejen, že získáte nějaké nové dovednosti, ale vzroste vám i sebevědomí.

Řidičský průkaz. Bez řidičáku je těžké se obejít. A když už ho máte, je potřeba taky jezdit, jinak pomalu zapomínáte a stanete se jedním z těch lidí, kteří sice mají řidičák, ale uložený v kredenci a jezdění se vyhýbají.

Rychločtení. Existuje metoda rychlého čtení, při které si ale pamatujete lépe, než při běžném pomalém čtení. Dá se naučit v kurzu nebo prý i z knížky. Ve spoustě věcí jsem samouk, ale zrovna v tomto případě mi kurz připadá lepší. Ale taky dražší.

Psaní všemi deseti na klávesnici. Díky němu můžete zrychlit svoje psaní několikanásobně. Na internetu se dají najít různé kurzy, za peníze i možná zadarmo. Vyžaduje to ovšem docela dost času, desítky hodin, možná i stovky, když chcete dosáhnout větší rychlosti a přesnosti. Ovšem málokterá dovednost se vyplatí tak, jako právě rychlé psaní na klávesnici.

Posílit hlas. Pokud máte slabý hlas a dělá vám potíže se uplatnit, zkuste ho trénovat. Číst nebo zpívat nahlas. Nekřičet, jen se snažit, aby ten hlas zněl plně a jasně.

Cvičit. O potřebnosti tělesného pohybu a o tom, že ho obvykle máme málo, není potřeba diskutovat.

Vařit. Umíte vařit? Domácí vaření bývá zdravější a levnější než chození do restaurací.  

Zahrada. Máte zahradu? Práce na zahradě je nejen pohyb na čerstvém vzduchu, ale je to taky aktivní odpočinek a být v přírodě – i když je to poněkud usměrněná příroda v zahrádkářské kolonii – je balzám na duši. A to už nemluvím o vlastnoručně vypěstované naprosto čerstvé zelenině a ovoci.

Trénovat paměť. Lidé si rádi stěžují na špatnou paměť, ale ona se dá taky trénovat. Třeba tím, že se naučím nějaké věci nazpaměť. Vlastní rodné číslo, telefon, básničku, cokoliv, co mi bude aspoň trochu užitečné nebo příjemné.

Vztahy. Nakonec jsem dala to úplně nejdůležitější – věnujte se lidem. Protože jen máloco vás může udělat podobně šťastnými, jako jsou dobré vztahy s lidmi kolem.

Tohle je mých pár tipů, jak můžete využít času, když se vám ho naskytne trochu víc.

Učím se psát

Znova se učím psát. Ne snad, že bych ve svém středním věku byla stále ještě negramotná (to by se mi asi ten blog psal dost blbě), ale dala jsem se na psaní všemi deseti na klávesnici. Kdysi už jsem se to učila a píšu dost rychle a většinou i bez koukání na klávesnici, ale dělám dost chyb a chtěla bych psát ještě rychleji. Takže jsem si zaplatila internetový on-line kurz a každý den se učím. Osvědčilo se mi psát hned ráno, ještě předtím, než se pustím do čehokoliv dalšího. Ráno je člověk ještě svěží, neunavený a jde to o trochu líp. Navíc už jsem si na to zvykla, takže to dělám automaticky, nemusím se do ničeho nutit. A den pak začínám s pocitem, že už jsem něco důležitého a užitečného vykonala.

Psaní všemi deseti a ještě poslepu má několik výhod.

Úspora času. Ta je jasná. Vaše rychlost psaní se může zvýšit dvakrát nebo čtyřikrát, záleží na tom, jak rychle píšete teď. Pokud musíte na klávesnici hledat písmena, tak může být vaše rychlost třeba jen 30 nebo 40 znaků za minutu. Při psaní všemi deseti se dá dosáhnout 150, 200 i více znaků za minutu. To je ohromné zrychlení a s časem to může ještě dál nárůstat.

Osvobození mozku. Tímto eufemistickým výrazem chci vyjádřit to, že ve chvíli, kdy nehledáte písmenka a píšete automaticky, v té chvíli se uvolní kapacita mozku na přemýšlení. Přestanete myslet na písmenka, hledat je na klávesnici, ale získáte prostor přemýšlet nad tím, co píšete. Místo abyste si rozmysleli větu, pracně ji napsali a pak teprve vymýšleli další, tak píšete současně s tím, jak přemýšlíte. Vaše myšlenky jsou plynulejší a lépe na sebe navazují. Trochu to připomíná stav, kdy mluvíte a myslíte zároveň.

Menší fyzická náročnost. Nemusíte tolik hýbat hlavou a i prsty a ruce se pohybují efektivněji. Asi ne méně, protože za stejnou dobu toho napíšete mnohem více, takže prsty mají pohybu až dost. Myslím si -  i když pro to nemám žádné důkazy – že psaní všemi deseti bez koukání na klávesnici je fyzicky méně náročné. I kdyby jen proto, že to, co potřebujete, napíšete rychleji a můžete tak strávit u počítače méně času.

Mnohem příjemnější práce. Opravdu je daleko příjemnější, když vám to jde od ruky. Datlování dvěma prsty a vyhledávání písmenek na klávesnici je docela stresující, zvlášť když pak s vámi v kanceláři sedí někdo, kdo píše mnohem rychleji. To si pak připadáte jako trouba.

 

Schopnost rychle psát na klávesnici využije každý, kdo pracuje s počítačem. Všechny ty asistentky, referentky, administrátorky, fakturantky, ale taky třeba lékaři, protože je docela hloupé, když vzdělaný lékař ztrácí čas tím, že pomalu datluje něco do počítače. Redaktoři, spisovatelé, programátoři, tam je to jasné, ti píší hodiny denně a každé zrychlení pro mě znamená vydělat víc peněz nebo strávit stejnou prací méně času. 

Je to natolik základní dovednost, že by se to mělo učit na základní škole. Děti sice mají menší ruce, ale i tak jsou schopni se to naučit a psát rychle a bez koukání na klávesnici. Představte si, kdyby všichni psali třeba dvakrát rychleji, než dnes. To by stoupla produktivita v celé společnosti.

Jak vám jde čeština?

Jak vám jde čeština? Určitě dobře, perfektně se domluvíte – aspoň pokud jste Češi. A to hlavním účelem jazyka – domluvit se.

Jenže občas potřebujeme něco napsat, chceme, aby to bylo bez chyb a často nad některými jevy ve svém mateřském jazyce váháme. Ono není zrovna dobré posílat třeba email se žádostí o zaměstnání a nadělat v něm hrubky. Nějaký ten překlep, to se dá, dělá je skoro každý, ale k hrubkám lidé tolerantní nebývají.

Nedávno jsem objevila web pravopisne.sz, na kterém je možné si svoje znalosti češtiny otestovat. Vyzkoušela jsem si cvičení s číslovkami, sice jsem dosáhla 100% úspěšnosti, ale bylo to na určování druhů číslovek, což mi nepřipadá zrovna přínosné. Pak jsem zkusila cvičení na čárky ve větách. To už bylo malinko horší, jednu chybu jsem udělala. A to je taky asi častější problém.

Na tomto webu jsou kromě cvičení vysvětlena taky pravidla, takže když máte s nějakým jevem problémy, můžete se podívat, jak a proč to vlastně má správně být.

Takový web je skvělá pomůcka třeba pro nás blogery, protože určitě nechceme vypadat jako troubové a psát texty, nad kterými by naše češtinářka zaplakala.

Vtipy před víkendem

Ve tři v noci zazvoní profesorovi telefon, ozve se tichý hlas:

"Probudil jsem tě?"
"Hmm, ano..."
"Tak to je dobře, protože já se ještě učím, ty hajzle!"

 

Baví se Sněhurka a Ježibaba, kam na vejšku.
Sněhurka: "Já půjdu na ekonomku. Tam nebudu nejhezčí, ale budu nejchytřejší!"
"To já půjdu na matfyz," na to Ježibaba, "tam sice nebudu nejchytřejší, ale budu nejhezčí!"

 

Pro ty z vás, kteří dávají pozor na to, co jedí, je zde definitivní slovo na téma výživa a zdraví. Je posilou ducha konečně vědět, že skutečnost přece jen podporuje všem lékařským výzkumům.
1. Japonci jedí velice málo tuku a trpí méně infarkty než Britové nebo Američané.
2. Mexičané jedí hodně tuku a také trpí méně infarkty než Britové nebo Američané.
3. Japonci pijí velice málo červeného vína a trpí méně infarkty než Britové nebo Američané.
4. Italové pijí nadměrné množství červeného vína, ale také trpí méně infarkty než Britové nebo Američané.
5. Němci pijí hodně piva a jedí spoustu klobás a tuku a trpí méně infarkty než Britové nebo Američané.
ZÁVĚR: Jezte a pijte, co chcete. Je jasné, že to, co ve skutečnosti zabíjí, je angličtina.

 

Ve škole mají deváťáci hodinu angličtiny s mladou učitelkou, krásnou, se vším všudy. Do probíhající hodiny vstoupí inspektor. Nikde není volné místo, jenom v poslední lavici vedle Pepíka. Tak ho učitelka usadi tam, napíše na tabuli anglicky větu a chce, aby jí to přeložili. Vtom jí spadne křida, tak se pro ni ohne a minisukně odhalí kalhotky. Nikdo se nehlásí, jenom Pepa vzadu má ruku nahoře. No, je tady inspektor, musim Pepu vyvolat, když se nikdo jiný nehlásí, říká si učitelka.
"Tak, Pepo, co česky znamená ta věta na tabuli?"
Pepa se postaví a říká: "Ja bych ji šukal, já bych ji tááááák šukal!"
Učitelka zrudne, trapas před inspektorem, a odpovi: "Cože? Jak se opovazuješ ...? Píšu ti pětku!"
Pepa si sedne, loktem dloubne do inspektora a říká: "Když neumíš anglicky, tak příště neraď, debile!"

 

 

Pohled uživatele:
Vypnul se mi počítač. Volám "ajťáka". Po mnoha urgencích přichází, těžce vzdychne, něco si mumlá pod nos, asi desetkrát se otáčí na mé židli, kopne do počítače a ten se zapíná. Znovu si těžce povzdychne, stále mumlá a bez pozdravu odchází. Je to prostě namyšlený blb.
Pohled správce IT:
Zavolali mě k uživateli. Ten idiot si myslí, že jsem tu snad jen kvůli němu. Zjišťuji, že se pořád točil na židli, až se mu na ni namotal kabel ze zásuvky. Tiše nadávám, odmotávám kabel, odkopávám počítač co nejdál pod stůl, aby to zase nenamotal, zapínám ho a on čumí, jako když nadloube volovi. Je to prostě blb.

 

Klopanie na nebeskú bránu. Svätý Peter zakričí: Čo je?
- Nehovorí sa čo je, ale kto je!
- Bože, zase učiteľka!

 

 

 

 

 

 

Pondělní dávka vtipů o škole i všeličem jiném

Vytahuje se Karel Jardovi: „Kámo, nebudeš tomu věřit, já porazil Kasparova!”
„To jsem nevěděl, že taky hraješ šachy,” podiví se Jarda.
„Nehraju, ten pitomec mi vběhnul přímo pod auto!”

Honzík ukazuje otci vysvědčení:
- Teda něco tak strašného jsem ještě neviděl....
- Já taky ne, včera jsem to našel ve tvých věcech.

Cigán Dežo měl furt ve škole samé pětky, tak ho rodiče dali do jiné školy.I tam to bylo to samé, tak ho dali do církevní školy. Dežo přijde domů,v žákovské knížce samé jedničky, a táta se ho ptá, jak je to možné. Dežo odpoví:"Táto, přijdu do třídy, tam visí borec na kříži. Přijdu do tělocvičny, tam další borec na kříži.Přijdu do jídelny, tam další borec na kříži... Táto, tam se s nikým neserou!"

Jede řidič nočním městem a najednou ho zastaví policajti:"Vaše doklady, pane řidiči."
Řidič jim je podá, policajt si je prohlédne a ptá se:
"Vaše jméno?"
Řidič se nakloní z okýnka a povídá:
"A ten, co umí číst, už u vás nedělá?"

1.září v pondělí se jde do školy.Paní učitelka říká:,,Každý týden v pondělí řeknu otázku a kdo na ni odpoví správně bude mít celý týden volno.Dnes bude otázka-kolik tun písku je na Sahaře?"Nikdo neodpověděl.Celý den se učí od pondělka do pátku a další pondělí dá Pepíček na učitelčin stůl mrtvou krysu.Paní učitelka vstoupí do třídy,uvídí mrtvou krysu a řekne:,,Kdo mi jí sem dal?",,Já,"odpověděl Pepíček.,,Tak nashle za týden,paní učitelko!"

Silvestr. Poletuji SMS-ky. Od A pro B: HEZKEHO SILVESTRA - STASTNY NOVY ROK - VSE NEJLEPSI. B netusi od koho to je, nicmene odpovida. Od B pro A: DIKY, PREJU HODNE CHLASTU, SEXU A ORGASMU V ROCE 2005. Od A pro B: PANI UCITELKO, TO JSEM PSALA JA, MARKETKA PROSKOVA, 3.B.

Pepíček má ve škole skloňovat slovo "houska".
Kdo, co: Houska
S kým, čím: Se salámem
Komu, čemu: Mně!

Inspektor přijde do třídy na inspekci, sedne si do poslední lavice za Pepíčka a sleduje cvrkot. Mladá, ztrémovaná učitelka píše na tabuli německou větu, přitlačí, křída se zlomí a tak se pro ni ohne. Když dopíše, tak se žáků ptá, co to znamená. Hlásí se jenom Pepíček a řekne: "Překlad zní: To je ale krásná prdelka!" Učitelka se rozhořčí a posadí Pepíčka s pětkou a poznámkou. Pepíček se otočí na inspektora a vynadá mu: "Když to neumíš, tak nenapovídej, kreténe!"

Přijde chlapík za doktorem, že mu jaksi nestojí a aby mu s tím něco udělal. Doktor ho prohlédne a připojí mu na něj elektrody."10 voltů. Stojí?" "Ne.""20 voltů. Stojí?" "Ne.""50 voltů, tak stojí vám konečně?" "Bohužel""Tak tedy 220, na plný pecky, stojí?" Ne, ale krásně svítí!"

Americký film:
"How do you do?"
"All right!"
V pozadí amatérský překlad:
"Jak si to děláš?"
"Vždycky pravačkou!"

To se takhle jednou Svatý Petr rozhodne zjistit, jak jsou na tom Pražští studenti při přípravě na zkoušky. Povolá tedy anděla, ať zjistí, co se dole děje. Je jeden měsíc před zkouškami a anděl hlásí: - Medici se učí a ekonomové a právníci chlastají. Týden před zkouškami: - Medici si už opakujou, všechno umějí, ekonomové začínají číst skripta a právníci chlastají. Večer před zkouškami: - Medici jsou už naučený, uměj to pozpátku, ekonomové dočetli taktak Samuelsna a právníci se modlejí. Svatý Petr povídá: - Modlejí říkáš? No tak to jim pomůžeme...

Tatínek nadává synovi: "Johny, když bylo Lincolnovi, tolik co tobě, denně se ve světle krbu učil." Synek odpovídá:
"Jo tati, a když bylo Lincolnovi tolik co tobě, byl prezidentem."

Přiběhne Pepíček k benzínové pumpě s kanystrem: "Deset litrů benzínu, honem!"
"Co je, hoří snad?"
"Jo, naše škola. Ale nějak to uhasíná."

Paní učitelka ve školce pomáhá chlapečkovi s obouváním bot. Oba tlačili, tahali, ale pořád se do těch botiček nemohli dostat. A když se to konečně podařilo, tak si oba upocení sedli, chlapeček se podíval na ty boty a říká: "Paní učitelko, my jsme dali botičky obráceně." Paní učitelka se také podívala, a skutečně, boty byly obuty obráceně.
Paní učitelka však zachovala klid. Boty s menší námahou sundala a znovu je rvali na nohy. Tentokrát správnou botu na správnou nohu. Potom se chlapeček podívá na boty a říká: "To ale nejsou moje botičky."
Učitelka se kousla do jazyka, a místo toho, aby na něj zařvala: "To jsi nevěděl dřív," tak s námahou zase botičky sundala. Když byly boty dole, povídá chlapeček: "To jsou botičky mého bráčky. Maminka říkala, že je mám nosit taky." Učitelka už nevěděla, jestli se má smát nebo plakat a znovu pomohla chlapečkovi do bot.
Když mu po té úporné práci pomáhala do kabátu, tak se zeptala: "A kde máš rukavičky?" Chlapeček odvětí: "Rukavičky mám nacpané v botičkách."
Soudní proces s učitelkou začne příští měsíc.

Paní učitelka jde na začátku školního roku poprvé do třídy prvňáčků a vidí tam jednoho žáka strašně špinavýho. Tak se ho ptá:
Pepíčku, vy se doma nemyjete?
Ne, my se poznáme po hlase...

Malá Mařenka budí ve 3 ráno otce:
"Tatínku já chci vidět slonečky"
"Teď ne Mařenko, víš, že teď se musí spinkat."
"Ale já chci vidět slonečky!"
"Už jsem ti minule říkal, že se to nesmí dělat."
"Ale já moc moc chci! Když mě neukážeš slonečky, tak řeknu mamince, že jseš na mě zlej!"
"No tak teda dobře. Ale naposled je ti to jasný!?" Otec jde k telefonu, vytočí číslo a povídá: "Dobré ráno, tady major Novák. Vyhlašte 3.rotě chemický poplach."

Co dělá 6ti leté děvčátko v 9tém měsíci?
.
.
Jde do školy, je totiž září.

Přijde cizí pán k Pepíčkovi a ptá se:
"Nevíš náhodou, kde bydlí pan Novák?"
"Vím, táhle naproti v 12. patře, chcete tam zavést?"
"Ano."
Tak jdou, zjistí, že nejede výtah, proto jdou poschodech. První patro, druhý patro... A úplně nahoře Pepíček říká: "Tady ty dveře, ale právě je dole na lavičce."

Malé děvčátko si zvědavě prohlíži těhotnou paní.
"Vy máte v bříšku miminko?" ptá se se zájmem.
"Ano," odpoví paní.
"A máte ho ráda?"
"Ano velice."
"Tak proč jste ho snědla?!"

Syn: "Mamiíííí, tatínek mi dal facku!!!"
Otec: "Už zase lžeš? Chceš dostat ještě jednu?!"

"Ty, Terezko moc zlobíš!"
"Vzpomeň si na Karkulku, co se jí stalo, když neposlouchala!"
"A ty si, babi, vzpomeň, koho vlk sežral první!"

Malý Pepík si se zájmem prohlíží svého nového bratra a ptá se maminky:
"On přišel z nebe, že?"
"Ano, Jóžine."
"Ani se nedivím, že ho odtamtud vyhodili!"

Malý Pepánek se v noci vzbudí a vidí, jak z jejich dveří odchází zloděj s plnými taškami. Aby nevzbudil rodiče, tak na něj polohlasně volá: "Prosím vás, nemohl byste ukrást i moje housle?"

"Sousedko, proč mlátíte to své dítě?"
"Kvůli pohádce. O třech kůzlátkách."
"???"
"Včera jsem šla totiž do města a zapomněla jsem si doma klíče. A když jsem přišla domů, tak jsem musela na celý barák řvát: Otevři, to jsem já, tvoje stará koza!"

Přijede Pepíček na koloběžce ke krámu, třískne s koloběžkou, flákne s dveřma, nepozdraví, bouchne do pultu a křine: "Chci kondomy." Prodavačka na něj: "Tak za prvé s koloběžkou se nemlátí, s dveřma se taky nemlátí, pozdravit se má a kondomy ti prodat nemůžu. Pepíček naštvaně bouchne do pultu a povídá: "Tak za prvé, ta koloběžka je moje, takže si s ní můžu dělat co chci, za druhý ty dveře se mají zavírat samy, za třetí vy jste taky nepozdravila a za čtvrtý budete mít sestřičku vy a nebo já?"

"Pojď ven," láká chlapec kamaráda.
"Teď nemůžu, musím ještě uklidit pokoj, vynést koš, pomoc tátovi malovat, dojít nakoupit, vyluxovat v předsíni, udělat oběd, napsat úkol do matiky, češtiny a němčiny, učit se na dějepis, vybrat si e-mail a vykoupat se. Stav se tak za deset minut."

Michal přijde domů a křičí na matku:
"Mami, otec se vrací z práce. Co mu mám ukázat jako první? Vysvědčení, zatykač nebo vyhořelou kuchyň?"

Vběhne chlapeček do drogérie:
"Honem,honem! Naší paní učitelku napadl včelí roj!"
Prodavačka se zděsí: "Proboha, ale my tady nemáme žádné léky, musíš do lékárny."
"Prosim vás, kdo mluví o lécích? Já chci co nejrychleji film do foťáku!"

Pan učitel kráčí kolem prvňáčků a jednoho z nich se ptá:
"Ty už chodíš do školy?"
"Ano, každý den," odpoví prvňáček.
"A kolik ti je?"
"Šest."
"No vidíš, mě je padesát a chodím do školy taky každý den. Hádej kdo jsem?"
"Pěknej vůl."

Paní učitelka se ptá Pepíčka:
"Pepíčku, jestli pak víš, kde leží Trója?"
Ten se zamyslí a pak povídá: "No tak to je jasný. Přece mezi dvójou a čtýrou".

Při snídani matka zahlédne Pepíčkovy špinavé ruce a říká:
"S těma špinavýma rukama nesmíš do školy!"
" Dobře, mami. Když na tom tolik trváš, tak nepůjdu."

O tom, jak mizí hranice

Když jsem byla ve školním věku, byly evropské státy oddělené hranicemi a každý výlet mimo republiku znamenal kontrolu na hranicích. Navíc jsme tehdy byli socialistickou zemí, takže vyjet si do nějaké kapitalistické země se dalo jen na povolení a to každý nedostal. Výraz železná opona, který se pro hranici mezi blokem socialistických zemí ve střední a východní Evropě a kapitalistických zemí v západní Evropě používal, byl dosti trefný.

Samozřejmě byl potřeba pas, na hranicích byly kontroly a některé zboží se vůbec nesmělo dovážet. Nešlo jen o zbraně nebo drogy, to by člověk pochopil, ale i vcelku běžné spotřební zboží. Přitom třeba do Německa se jezdilo hlavně na nákuphní výlety.

Dnes nám to připadá zvláštní, jezdíme po celé Evropě jen s občankou, hranice jsou jen čáry na mapě, kterých si při cestování vůbec nemusíme všimnout.

Je pochopitelné, že jak se stírají hranice mezi státy a pro lidi je jednodušší cestovat ze země do země, je větší šance, že uplatníte znalost cizího jazyka. Když jsem byla dítě, učila se povinně ruština. Což je docela pěkný jazyk, ale Rusko (tehdy ještě Sovětský svaz) bylo daleko. Navíc byla ruština spojená s nepopulárním vládnoucím režimem. Takže motivace učit se rusky nebyla až tak velká.

Praktičtější byla němčina. Německo bylo rozděleno na dvě části – západní, kapitalistické, tam se dostal málokdo, a východní, socialistické, kam se jezdilo běžně na výlety. Zvlášť když někdo bydlel blízko německých hranic, jako já.

Podobně se asi lidé blízko polských hranic učili polsky. Polština je češtině bližší, než němčina, takže i to dorozumění je asi daleko jednodušší. Zvlášť když vám jde jen o to domluvit se a netrápíte se kvůli chybám nebo přízvuku.

Pak přišla revoluce v roce 1989, hranice se otevřely a najednou jsme mohli jezdit – stále s pasem, ale už jsme nepotřebovali žádat stát o povolení – i do dříve nedostupné západní Evropy. A cizinci se v daleko větší míře objevovali i u nás. Začaly přicházet zahraniční firmy, které narážely na naši zoufalou neznalost jazyků. Když někdo uměl dobře anglicky, tak byl bílou vránou a jako zaměstnanec velmi žádaný.

Teď už je to přes dvacet let a mladá generace vyrůstá s pocitem, že učit se anglicky, německy nebo třeba španělsky je potřeba. Že to v životě skutečně využijí. Dokonce i když se nikam do zahraničí nechystají.

Protože přišla ještě další revoluce – internet.  Na internetu je stejně snadné brouzdat po ciojazyčných stránkách jako po těch českých, lidé různých národností se setkávají i na facebooku a různých diskuzních fórech. Můj partner se docela baví tím, když komunikuje na jedné diskuzi s Rusem, který se snaží o češtinu. Rozumět mu samozřejmě je, jen jsou některé jeho formulace trochu zvláštní. Baví se tam asi víc lidí, ale není to zlý humor. Stejně tak se nejspíš baví rodilí mluvčí, když se já pokouším psát někde na cizojazyčných fórech. Proč bych měla čekat, že budu v cizím jazyce perfektní, když kolikrát i v češtině děláme chyby? Účelem řeči a jazyka taky není být perfektní. Účelem je dorozumět se. Když se chcete s někým domluvit, chyby neřešíte. Zabýváte se tím, že se snažíte něco sdělit nebo pochopit, co vám chce sdělit ten druhý.

Nemám rády chyby, chtěla bych být perfektní. Jenže to nejde. Nejjednodušší způsob, jak se vyhnout chybě v řeči je mlčet. Tím se ale oddělujete od ostatních. Komunikace nevázne, ona přímo mizí. Takže se raději smiřuju s tím, že se lidi občas zasmějou tomu, co a jak – v cizím jazyce – vyjádřím.

Vtipy o škole a vzdělání

táta se ptá pepíčka:,zaco máš tu pětku z matiky???´
pepíček:,no učitelka se mě ptala kolik je 3x2 tak sem ji řekl 6.´
táta:,no ale to je dobře.´
pepíček:,no a pak se mě ptala kolik je 2x3´.
táta:,vždyŤ je to kurva stejný!!!´
pepíček:,no a to sem ji řekl…

Paní učitelka chce po dětech, aby řekly rým. Postupně jich tam několik řekne nějaké rýmy, až paní učitelka vyvolá Pepíčka a ten říká:
„V moři stojí Kokrhel, vodu má až po kolena.“
„Ale Pepíčku, to se přece vůbec nerýmuje.“
„Jen počkejte, až přijde příliv.“

Anička donesla ze školy poznámku: "Vaše dcera nic neumí."
Otec si poznámku přečetl a připsal pod ní: "Právě proto ji posílám do školy!"

Pepíček vběhne do třídy 5 minut po zvonění bez klepání.
Paní učitelka
mu povídá: Pepíčku, pěkně se vrať za dveře a vejdi ještě jednou, ale tak, jak by vešel například tvůj tatínek.
Pepíček vyjde, za chvíli rozkopne dveře, vrazí do třídy a zařve:
"Tak co, vy debilové! Nečekali ste mě, co?!"

Ředitel společnosti potřeboval zavolat jednomu ze svých zaměstnanců ohledně naléhavé záležitosti. Vytočil jeho telefonní číslo domů a ozval se mu dětský šepot: Haloo?
Ředitel se zeptal: Je tatínek doma?
Je, zašeptal malý hlas.
Mohl bych s ním mluvit?
K jeho překvapení malý hlas zašeptal: Ne.
Je tam maminka? Ano.
Můžu s ní mluvit? Ne.
Je tam ještě někdo? zeptal se ředitel dítěte.
Ano, zašeptalo: Policajt.
Divíce se, co by policajt mohl dělat v domě jeho zaměstnance, zeptal se ředitel:
Můžu mluvit s tím policajtem? Ne, nemá čas, zašeptalo dítě.
Co dělá, že nemá čas?
Mluví s mámou a tátou a hasičem, přišla šeptaná odpověď.
Se vzrůstajícími obavami a slyšíc ze sluchátka něco, co znělo jako helikoptéra, se ředitel znovu zeptal: Co je to za zvuk?
Helikoptéra, odpověděl šeptající hlas.
Co se to tam sakra děje? zeptal se polekaný ředitel.
Dítě odpovědělo bázlivým šepotem:
Právě přistála helikoptéra pátracího týmu.
Ředitel se nyní zeptal opravdu polekán: Proč tam jsou?
Stále ještě šeptající dětský hlas odpověděl s tlumeným chichotem:
Hledají mě.

Ptá se paní učitelka žactva v páté třídě: "Píše se vždycky po písmenu -er- tvrdé -y-?"
Přihlásí se Pepíček: "Prosím nepíše. Například ve slovu prdel se píše po písmenu -er- písmeno -dé-."

Přijde Pepíček domů a tatínek se ho ptá: "Tak, Pepíčku, co bylo ve škole?"
"Čtyři jedničky a jedna pětka."
"Opravdu?" Tatínek otevře žákovskou knížku a tam je napsáno: 11.11. - Matematika: 5!

Ve škole se ptá paní učitelka dětí: "Kampak pojedete o prázdninách?"
Přihlásí se Anička a povídá: "My doma mluvíme anglicky, tak pojedeme do Ameriky."
Přihlásí se Honzík a povídá: "My mluvíme doma německy, tak pojedeme do Německa."
Přihlásí se Pepíček a povídá: "My mluvíme doma sprostě, tak pojedeme do prd*le."

Paní učitelka se ptá dětí: "Co byste řekli, kdyby jste přišli k mému hrobu?"
Přihlásí se Anička: "Tady leží má nejoblíbenější paní učitelka."
"Výborně, Aničko, dostaneš jedničku."
Přihlásí se Honzík: "Zde odpočívá nejhodnější paní učitelka."
Výborně, Honzíku, dostaneš jedničku."
Potom se Pepíčkovi ztratí guma a on ji začne hledat.
Paní učitelka přezkouší i ostatní žáky a nakonec vyvolá Pepíčka.
Pepíček v tom okamžiku najde gumu a říká: "Tady leží, mrcha!"

Jeden profesor byl velmi důsledný při dodržování podmínek u testů a když řekl, že test skončil, tak kdokoliv ještě něco psal, dostal nedostatečnou.
Jednou takhle jeden student v pohodě po skončení testu, když ostatní odevzdávali, ještě dvě minuty psal, pak se zvednul a nesl papír ke katedře.
Profesor: "Mladíku, ani se neobtěžujte. Máte to za pět."
"Pane proferose, vy nevíte, kdo jsem!"
"Ne, to nevím, a vůbec mne to nezajímá. I kdybyste byl Santa Klaus, z tohohle testu máte za pět!"
"Vy fakt nevíte, kdo jsem?" ptá se student s téměř hysterickým výrazem ve tváři.
"Vůbec netuším, kdo si myslíte, že jste."
"Tak to je dobře!" řekl student, vrazil svoji písemku doprostřed hromádky s ostatními a kvapně opustil učebnu.

Student při zkoušce neumí a tváří se zoufale.
Kantor ho osloví s otázkou: "Jak vy si vlastně představujete zkoušku na vysoké škole?"
Student: "Jako rozhovor dvou inteligentů."
Kantor: "No jo, ale co když jeden z těch dvou není inteligent, ale naprostej vůl?"
Student: "No, v tom případě inteligent bere index a odchází."

Malý chlapec stojí v poli a radostně pozoruje rudý obzor.
Kolem jde pocestný a říká: "To je nádhera! Taky Tě tak těší ten západ slunce?"
"To není západ slunce. To hoří škola!"

"Tak děti, dnes se budeme fotit. Pěkně se na fotce usmívejte, to bude taková památka. A když za dvacet roků vezmete tu fotku do rukou, podíváte se na ni a řeknete, tak toto je Petr, ten je dnes chemik a toto je Anča, ta má už šest dětí a pěknou rodinku."
A ze zadní lavice se ozve: "A toto byla naše učitelka a ta je už dnes mrtvá."

Učitelka: "Tak si někoho vyvoláme!"
Z třídy se ozve: "Například Satana!"

Učitel oznámil třídě termín konání závěrečné písemné zkoušky a zdůraznil důležitost tohoto testu a fakt, že omluvou je pouze neschopenka nebo úmrtí v rodině.
V poslední řadě se kdosi přihlásil: "A co extrémní sexuální vyčerpání?"
Třída se složila smíchy.
Když se žáci opět uklidnili, učitel povídá: "Myslím, že se budete muset naučit psát druhou rukou."

Přijde Jirka první den z páté třídy a chlubí se mamince: "Mami, já sem jako jedinej ze třídy dostal jedničku!"
"A za co?" Ptá se maminka.
"Za to, že sem věděl kde leží Rusko."
No jo, ale nezapomeň, že ty seš ze Slovenska, takže to musíš vědět."
Za týden přijde domů a opět se chlubí: "Mamí, já dostal jedničku, protože sem věděl jako jedinej ze třídy, jak se jmenuje prezident."
"No jo, tak když tvůj tatínek je poslanec a pan prezident je jeho nadřízený, tak to musíš vědět."
Za další týden přijde opět domů ze školy a chlubí se: "Mamí, my dneska byli se školou u doktora a já ho měl z celý třídy nejdelšího!"
"No jo, Jirko, ale nezapomeň že ti je už 15!"

Záchody na vysoké škole, po zápočtech.
Z jedné kabinky: "Tak co? Dostal jsi zápočet?"
Z druhé kabinky: "Nedostal, ten debil mi ho nedal."
A z třetí kabinky: "Ani příště ti ho nedám!"

Ve školní jídelně si přisedl student k profesorovi a ten říká: "Prase si nezaslouží, aby sedělo s labutí."
Student se zvedl s odpovědí: "Tak já letím." Čímž samozřejmě pana progesora namíchl a ten se rozhodl, že mu dá zabrat u zkoušek. Bohužel pro něj, student na vše odpověděl bezchybně. Proto mu dává poslední otázku. "Kdybyste si mohl vybrat ze dvou pytlů a v jednom bylo zlato, ve druhém rozum, který byste si vybral?"
Student po chvíli řekne, že by si vzal ten se zlatem.
Profesor vítězoslavně: "No vidíte, a já bych si vybral ten s tím rozumem."
Student neváhá: "Každý si vybere to, co mu chybí."
Profesor už je tak vytočený, že na studentův test napíše BLBEC a pošle ho pryč.
Student odchází, aniž by se podíval na hodnocení a za chvíli se vrátí z otázkou: "Pane profesore, Vy jste se mi tu sice podepsal, ale nenapsal jste žádnou známku..."

Do profesorova kabinetu přišla na konci úředních hodin mladá slečna. Usedne naproti němu do židle, poodhrne si vlasy a povídá: "Udělala bych cokoliv, abych tu zkoušku získala." Pak si upraví výstřih, nakloní se víc k profesorovi, hluboce se mu podívá do očí a říká: "Myslím tím, že bych udělala úplně cokoliv."
Profesor jí oplatí hluboký pohled a říká: "Cokoliv?"
"Cokoliv..." odpoví slečna.
Profesor jemným hlasem povídá: "Cokoliv...?"
"Cokoliv!"
Profesor zašeptá: "A nemohla byste se to naučit?"

Sedí profesor ve veřejné knihovně a sbírá jakési informace na svou další přednášku statistiky, když najednou překvapen vykřikne: "Překvapivé! Zvláštní!"
"Co se stalo?" optá se jeden ze studentů.
"Věřil byste, že při každém mém výdechu zemře jeden člověk?"
"Opravdu zajímavé," opáčí student. "A zkusil jste jinou zubní pastu?"

Při hodině biologie zmínil profesor, že v mužském semenu je vysoký obsah glukózy. Jedna mladá slečna se zeptala, jestli tomu rozumí dobře, že v mužském semenu je hodně glukózy, a když ji profesor ujistil, že je tomu opravdu tak a dodal přesná čísla, slečna se ptá: "Jak to, že tedy nechutná sladce?"
Po chvilce hromového ticha se celá třída šíleně rozřehtala. Slečna zrudla ve tváři, beze slova shrábla z lavice věci a vydala se ke dveřím rozhodnuta nikdy se do třídy nevrátit. Když brala za kliku, profesor s naprosto chladným výrazem ve tváři zodpověděl její dotaz: "Nechutná sladce, protože chuťové buňky pro sladkou chuť jsou umístěny na špičce jazyka."

Paní učitelka povídá žákovi: "Poslyš, víš, že tady máš hrubku? Napsal jsi" fčela!"
"Promiňte, paní učitelko, to není hrubka, ale přepis, mělo tam být fčera."

Roztržitý profesor biologie přijde do třídy a zahájí přednášku na téma obojživelníci: "Můj dnešní výklad se bude týkat obojživelníků, pro začátek vám ukážu žábu..."
Začne hledat v aktovce a po chvíli z ní vytáhne housku se salámem a okurkou. "No tohle," žbrblá si udiveně pod vousy, "já měl za to, že už jsem snídal!"

"Mami, nezdá se ti, že má táta nějaké zapadlé oči?"
"Nestarej se, až uvidí tvoje vysvědčení, však on je vyvalí!"

Hlasatel v televizních novinách:
"Vážení diváci, mám pro vás dvě zprávy. Jednu dobrou a jednu špatnou.
Ta špatná je, že dva poslanci parlamentu onemocněli nemocí šílených krav.
Ta dobrá je, že bude muset být utraceno celé stádo!"

Povídá zákazník prodavačce: "A dá se tímto fixem psát pod vodou?"
"Ano, 'POD VODOU', ale i jiná slova."

Fotograf jednoho renomovaného magazínu dostal za úkol udělat reportáž o velkém lesním požáru. Jeho šéf mu vyjednal na letišti zapůjčení malého letadla i s pilotem. Fotograf dorazil na letiště hodinu před západem slunce a opravdu, na letištní ploše stála malá Cesna a v ní seděl pilot. Fotograf si vlezl s výstrojí na zadní sedadlo a povídá:
"Tak honem do vzduchu!"
Pilot nahodil motor a za chvilku se letadlo odlepilo od země. Letělo sice dost nevyrovnaně, ale letělo. Fotograf říká:
"Leťte na severní stranu požáru a udělejte tam několik nízkých průletů."
"Proč?" zeptal se nervozně pilot.
"Protože chci udělat fotky. Jsem fotograf a fotografové dělají fotky."
Po kratké pauze pilot povídá:
"Chcete říct, že nejste můj letecký instruktor?"

Baví se dva vysokoškoláci: "Ty vo*e, když si uvědomím, jakej já jsem inženýr, tak mám normálně strach jít k doktorovi..."

"Za takové vysvědčení se dává pár facek!" rozčiluje se otec. "Máš pravdu, tati, pojď, pan učitel bydlí hned tu za rohem!"

"Když něco chcete, tak se přihlaste," říká učitel první den v první třídě.
Hned se hlásí malý Pepíček.
"Copak chceš?" "Nic, já jen zkouším, jestli to funguje..."

Přijde učitelka do třídy a povídá:
-"Žáci, dnes budeme počítat s kalkulačkami."
Děti jsou celé štastné a učitelka se ptá:
-"Kolik je 5 kalkulaček mínus tři kalkulačky?"

Při hodině jedl. Na otazku: "Ty svačíš?", řekl: "Ano, chceš kousnout?"

Synáček ze vsi od Kyjova studuje v Praze na univerzitě a dojdou mu prachy.
Přemýšlí, jak by je získal a zatelefonuje domů:
"Táto, představ si, u nás na škole otevírají kurs pro psy, kde je učí mluvit!"
"Tož, nekecej... A co to obnáší?" diví se otec.
"No pošli Alíka a 15 tisíc a já ho nechám zapsat," kuje železo syn.
Prachy dorazily a mladý je zas na pár měsícu v pohodě.
Jenomže, po čase dojdou prachy znovu a nezbývá, než tátovi volat znovu.
"Alík? Ten mele páté přes deváté, to už se nedá poslouchat," vypráví zvědavému otci.
"Ale představ si tati, že u nás na fakultě otevírají kurs, kde učí psy číst!"
"Tož kurňa, když už Alík mluví, tak ať umí i číst!" furiantsky na to otec.
"Výborně tati, pošli 25 táců a já Alíka přihlásím," uzavírá syn.
Na konci školního roku mladému nezbývá, než odjet domů.
Co teď? Tak psa zastřelí.
Doma se táta hned ptá: "Tak kde máš Alíka?"
"Ale táto, představ si. Dneska ráno si u snídaně čteme noviny a říkám Alíkovi:
Tak dneska jedem dom', on složí noviny a říká:
'To jsem zvědavej, jestli mě zas táta vezme s sebou, až půjde do lesa šukat
starou Pokornou..."
Táta zrudne a skočí klukovi do řeči:
"Doufám, žes ho zastřelil, hajzla prolhanýho!" "No jasně, tati..."

Přijmou do firmy nového zaměstnance a vezme si ho do parády mistr: - "Tak tady máš mladej koště a půjdeš zamést halu." - "Ale já jsem inženýr?! říká novej." - "Aha..., poškrábe se mistr na hlavě, tak já ti to ukážu."

Víte co udělá cikán, když dodělá filozofickou fakultu?
.
.
.
Sundá lešení a jde na právnickou.

Jaký e-mail má maďarská sova?
.
.
.
hu@hu.hu

Malý seznámek drobných návyků, které vám můžou přijít vhod, když se snažíte zvládnout cizí jazyk.

Nosit po kapsách kartičky se slovíčky. Dobré, pokud používáte kartičkovou metodu.  

Nalepovat si slovíčka a věty kolem sebe v bytě. K tomu se dají využít barevné lepíky, které se prodávají v papírnictví nebo stačí obyčejná izolepa. Nechceme samozřejmě poškodit povrch, na který ten papírek nalepíme. Dobrá je i nástěnka nad pracovním stolem, tam se vejde věcí daleko víc, jen je dobré občas vyhodit to, co už nepotřebujeme.

Učit se při dojíždění do školy nebo do práce. K tomu potřebujete mít s sebou nějaké materiály. Učebnice je těžká, kdo by se s ní tahal. Můžete si nakopírovat určité stránky, to je ale pracné a drahé. Můžete – když je to vaše kniha – tu knížku nekulturně rozkuchat na části a nosit s sebou jen pár listů. Vypadá to barbarsky, ale funguje to. Můžete si zavést sešitek, kam si píšete obtížná slovíčka, mluvnici, texty, a ten nosit stále s sebou. Čím menší notýsek, tím lepší.

Pouštět si videa nebo audia každý den ve stejnou dobu (např. po příchodu z práce, když relaxuju a  popíjím kávu). Pro mě je výhodné použít notebook. Na ploše mám složku s odkazy na youtube nebo ted.com. Pustím notebook a jdu si vařit čaj a připravit svačinu. Pak se pohodlně usadím do křesla, spustím nějaké video a v klidu se najím. Nestresuju se tím, jestli poslouchám nebo ne.

Při sledování televize mít při ruce učebnici, otevřít ji vždycky, když jsou reklamy. Ty reklamy bych ztlumila, aby tolik nerušily, obvykle jsou hlasitější než film. Zkuste si někdy spočítat, kolik času zaberou reklamy v celovečerním filmu.

Opakování

Nestačí se učební látku naučit, je třeba ji taky opakovat, jinak se nám vykouří z hlavy.

Jak často a kdy opakovat?

Hned, jak se dozvíme nebo naučíme něco nového, začne proces zapomínání. První opakování by tedy mělo přijít co nejdříve po naučení, nejlépe hodinu nebo několik málo hodin.  To vychází zhruba někdy na odpoledne po příchodu ze školy nebo z kurzu domů. Většina lidí to nedělá, protože se učí spíš to, co bude ve škole následující den.  To je nevýhodné, protože za těch pár dní, které uplynuly od poslední lekce/hodiny, jsme stihli hodně zapomenout a pak už neopakujeme, ale učíme se znova.

Druhé opakování může být hned následující den.

A třetí opakování bych zařadila o dva dny později.

Druhé a třetí opakování už může být kratší a rychlejší, protože už si skutečně jen připomínáme to, co už umíme.

Takže třeba v pondělí se něco naučíme, opakuju v pondělí, v úterý, ve čtvrtek. Zdá se to hodně, ale nezapomeňte, je to opakování a to trvá mnohem kratší dobu, než se to znovu naučit.

Ve většině případů by takhle mohlo stačit, ale občas narazíme na něco, co nám do hlavy neleze. Tam bych opakovala ještě více, ono člověku nakonec nic jiného nezbyde, když chce učební látku zvládnout.

 

7. dubna – den vzdělanosti a výročí založení UK

Sedmý duben je dnem vzdělanosti a zároveň výročím založení Karlovy univerzity, naší nejstarší a nejprestižnější vysoké školy. I když soukromé vysoké školy s vysokým školným by také chtěly být prestižní, ale nemyslím, že mají na Karlovku. Dá se penězi dohnat ta staletá tradice? Když na to máte, můžete si dovolit kvalitu – myslím tím dobré učitele, materiální zázemí, což samozřejmě je rozhodně fajn. Ale pořád ještě to neznamená, že vzdělání bude kvalitní. K tomu jsou potřeba hlavně studenti. Schopní a motivovaní studenti. Schopných a motivovaných lidí je vždycky nedostatek.

Studium na vysoké je drahé i na státní škole, je třeba platit kolej, jídlo, dopravu. A ještě navíc jsou tu vrstevníci, kteří už hodí do práce a mají proto více peněz než nějaký student. Přesto studenti na vysoké školy chtějí, protože čekají, že jim jisté odříkání v současnosti přinese zisk v budoucnu. Děti z bohatých rodin to samozřejmě nemají tak složité, rodiče jim peníze poskytnou. Těch je ale jen malá část, vedle nich je tu velká armáda lidí, pro které je studium značnou finanční zátěží. Takoví si drahou soukromou  školu velmi rozmyslí nebo si ji prostě dovolit nemůžou bez toho, aby se neúměrně zadlužili. Zadlužit se kvůli vzdělání? V podstatě by to znamenalo žít několik let na dluh a až pak studia dokončím, tak ke starostem s prací, bydlením, případně založením rodiny sebou potáhnu ještě pořádnou kouli u nohy – ohromný dluh.

Drahá škola prostě nebude pro každého. A ti, kdo si ji budou moci dovolit, nemusí být nejchytřejší a nejtalentovanější. Přesto budou rodiče tlačit na to, aby škola za svoje peníze dala odpovídající výsledek – příslušný papír. Pochopitelně, proto přece platí. Vyvstává tady podezření, co je pro školu důležitější – poskytovat kvalitní vzdělání nebo udržet dobré ekonomické výsledky? Jinými slovy – když půjde o peníze, odolají? Nedají se ovlivnit? Nedostane se někomu úlev jen proto, že tatínek platí?

Co můžete čekat v dnešní společnosti, kde se peníze stávají modlou a měřítkem všeho, kde šidí každý každého a ten, kdo to nedělá si připadá jako trapně poctivý idealista, kterému se ti “schopní” leda tak vysmějou. Když jsou peníze tou hlavní prioritou, tak ty ostatní hodnoty, byť uznávané, dostávají až na další místa.

Karlova univerzita není dokonalá, její studenti zvlášť dobře vědí, co je tam špatně a co se dalo dělat mnohem lépe. Její jméno je ale pořád ještě výjimečné. Byl to od Karla IV. velmi moudrý krok, podpořit vzdělanost ve své zemi založením univerzity. Doufejme, že i naši vlivní politikové budou mít snahu podporovat vzdělání. Svými činy, nikoliv slovy. Slovy můžu podporovat a oslavovat cokoliv, teprve moje činy pak ukážou, jak je to s mými hodnotami a jestli náhodou jenom nekrmím uši svých posluchačů prázdnými slovy.

Učit se denně?

Když chodíme do školy, čeká se od nás, že se budeme učit denně (nebo skoro denně). Samozřejmě, že vždycky to nevyjde. Nechce se nám, necítíme se zdraví, odlákají nás kamarádi nebo prostě mám na odpoledne spoustu jiných aktivit a nevyjde nám čas. Už jsem ze školy nějaký ten pátek, ale stále si pamatuju, jak jsem se pak cítila provinile, když jsem učení vypustila. Nejhorší bylo, když jsem se na nějakém předmětu zasekla. Třeba ruština. To byl první jazyk, který jsem se učila a měla jsem z ní svou první trojku na vysvědčení. U jazyků, ale i matematiky nebo fyziky, platí, že jak máte někde mezeru, brzdí vás to i v další učební látce. Na rozdíl třeba od zeměpisu, kde můžete být dutí na Asii, ale excelovat při zkoušení o  Africe.

Ke každodennímu učení potřebujeme buď vůli nebo zvyk.

Většinou říkáme, že nemáme dost pevnou vůli, často si to vyčítáme a cítíme se provinile, že neplníme své povinnosti. S tou vůlí je to trochu složité. Vyžaduje hodně energie, tím víc, čím těžší věc se snažíme dokázat. Je každodenní učení těžké? Samozřejmě, že je. I pro talentované a chytré studenty. V první třídě to šikovnému dítěti většinou jde dobře, udělá si úkoly a žádné další učení není třeba. Podobně ve druhé třídě nebo v těch dalších. Ale pak přijde doba, kdy už to pomalu přestává stačit. U někoho na druhém stupni, u spousty lidí ten zlom nastává při přechodu na střední. Najednou už je potřeba víc, než jen poslouchat při hodině. Jenže začít se pravidelně učit, to může být dost těžké.

Co může být problémem? Nechce se mi. Nudí mě to. Nejde mi to a připadám si nad nepochopenou látkou jako trouba. Výsledky neodpovídají tomu, kolik času se učím. Mám spoustu jiných aktivit a na učení nezbývá čas. Žiju v rušném prostředí nebo v hlučné rodině, ruší mě brácha nebo ségra. Určitě by jste našli spoustu dalších důvodů, proč se to učení nedaří. Nevypisuju to tady proto, abych vám pomohla hledat alibi pro svoje mizerné školní výsledky. Spíš mi jde o to ukázat, že překážky v učení rozhodně existují, že není tak jednoduché prosedět hodiny nad knížkami a pak ve škole zaperlit.

Paradoxně můžou být ve výhodě děti trochu méně schopné, které si – s pomocí rodičů – už na prvním stupni osvojili návyk každý den se učit. Teď v tom jen pokračují.  

Jak tedy na to, když mi to ve škole ujíždí, potřebuju začít s pravidelným učením a nemám zrovna železnou vůli?

Chce to dobré návyky. I k těm je potřeba trochu vůle, ale jen na začátku a pak už fungují samy. Podobně jako čištění zubů. Máme to tak naučené, že si čistíme zuby úplně automaticky, žádnou vůli nepotřebujeme. Na začátku musela být pevná vůle (nejspíš ji měla vaše maminka), teď už to funguje skoro samo.

Když máme slabou vůli, můžeme budovat jen malé návyky. Když se dáte – už po několikáté - pevné přesvědčení, že se budete učit dvě hodiny denně, jaká je šance, že to zvládnete? Minimální. Je to prostě příliš těžké. Co když se rozhodnete jen pro pět minut? To je tak směšně jednoduché, že to zvládne každý. Vtip je v tom, že těch pět minut je jen začátek. Můžete začít v září na pěti minutách. Každý týden přidat dalších pět minut. To je dvacet minut každý měsíc. V pololetí jste na dvou hodinách.

Návyk se lépe tvoří, když má nějaký spouštěč. To znamená nějakou situaci nebo činnost, která mu pravidelně předchází. Něco takového potřebujeme i pro návyk učit se. Například odpoledne po škole to může vypadat takhle: přijdu domů, udělám si čaj, sním si svačinu. Dělám to pravidelně, každý den, takže teď si k tomu jen připojím maličkost: na pět minut otevřu učebnici. Jen pět minut. Jasně, že za tu dobu se toho moc nenaučím. Ale tvořím návyk! A když uspěju, bude návyk pracovat za mě a i bez pevné vůle se můžu lépe učit.

Vytvořit i jednoduchý návyk chce dost energie, proto se nikdy nepokoušejte zvládnout jich víc najednou. Když je člověk pod tlakem, potřebuje hrozně rychle vylepšit výsledky ve škole, tak mu taková maličkost připadá jako blbost, která k ničemu nevede. Je to proto, že jsme si nechali věci nahromadit a za pět minut denně je už nezmákneme. To už musíme zabrat víc. Možná se tak zvládneme připravit na písemku nebo na zkoušku, ale budeme otrávení, protože učit se hodiny a hodiny ve stresu, to je hnusný zážitek.

Takže začněte včas, alespoň malým krůčkem, vytvářejte návyk a úspěch se dostaví.

Učení s kalendářem

Pokud se chcete učit anglicky (nebo nějaký jiný cizí jazyk), můžete k tomu využít i kalendář, zvlášť když ho nemíváte příliš zaplněný jinými zápisky.

V den, kdy se něco učíte, si slovíčka, fráze nebo poznámky k mluvnici zapište k tomu dni do kalendáře. Má to dvě výhody:

1.       Kalendář bývá často používaný, buď ho nosíme u sebe, nebo stojí na pracovním stole. Několikrát denně se do něj nebo na něj podíváme. Díky tomu nám ty zapsané kousky vědomostí snáz ulpí v hlavě.

2.       Při učení je důležité opakování a to co nejdříve po naučení. Kalendář nám v tom pomáhá, protože je jednoduché otočit list zpátky a zopakovat si to, co jsme si zapsali před jedním nebo několika dny.

Takhle by bylo možné využít i starší kalendář, kde dny v týdnu neodpovídají datům. I když ten asi nebudete nosit stále s sebou. Tento nápad jsem dostala právě tehdy, když jsem v práci viděla hromadu loňských kalendářů, které samozřejmě už nikdo nechce, ale vyhodit je, to je člověku taky líto.

Pak už mě napadá jen jeden způsob, jak těch kalendářů využít: na čmárání pro malé děti. Pro ně by to mohlo být zajímavé mít takový tlustý sešit na kreslení. A s neaktuálními daty si rozhodně těžkou hlavu dělat nebudou.

Ježišmarja, zase ta matika (děják, anglina, doplňte, co zrovna vás ve škole štve). To je nuda.  Já se to nikdy nenaučim. Mě to prostě do tý hlavy neleze.

Znáte tyhle řeči? Taky říkáte něco podobného? A víte, že si tím škodíte?

Naše podvědomí pozoruhodným způsobem reaguje na všechno, co řekneme a dokonce i na to, co si jen myslíme.

Hezkou ilustrací tohoto je jeden vtip:

Chalupník se chce nasekat dříví na zimu, ale nemá sekeru. Rozhodne se, že si ji půjčí od souseda. Jde a říká si:

Soused je fajn, tu sekeru mi určitě půjčí. Proč by nepůjčil. Vždyť řikal, že se mám stavit, dkyž budu něco potřebovat. I kdy posledně se na mě moc netvářil. Třeba měl zrovna jen špatnou náladu. Ale co když byl naštvanej? Co když mi nic půjčit nechce? No jo, tak proto na mě tak koukal. A já přitom posledně bez řečí půjčil pilu. Jo, to jsem byl dobrej, ale když já něco potřebuju, to se tváří jako bubák. Proč je vlastně takovej. Nic jsem mu neudělal, tak proč na mě kouká jak bubák. Čím jsem si to jeho nepřátelství zasloužil. Včera mě ani nepozdravil. Určitě mi tu sekeru nepůjčí. Je to sobec, když potřebuje, to přijde, ale na měpak kouká jak čert. No určitě mi jí nepůjčí. Určitě řekne, že nemůže nebo nemá.

A takhle si povídá sám pro sebe a přesvědčuje sám sebe, že soused mu nic nepůjčí. Nakonec dojde k sousedovi, zabuší na dveře a když mu otevře, vylítne z něj: tak si tu svoji zatracenou sekeru nech.

Pointa je v tom, že ten člověk sám sebe o něčem přesvědčil bez toho, že by se ta druhá strana nějak provinila.

Když si budete něco dlouho opakovat, uvěříte tomu. A vaše nálada se tomu přizpůsobí.

Je pravda, že ve škole bývá nuda, některé předměty nejsou nic moc a někteří učitelé by svým výkladem uspali i tropickou bouři.

Stěžování to nevylepší! Naopak, ještě vám zkazí náladu.

Zakažte si podobné řeči. Matika(děják, anglina…) se tím sice nevylepší, ale vaše otrávenost se zmenší. Prostě proto, že ji nebudete negativními řečmi posilovat. A platí to nejen ve škole. Kdykoliv se něčím stresujete už předem, tak si zbytečně kazítenáladu. Pokud svými řečmi nemůžete situaci vylepšit, tak radši myslete na něco jiného.

Nachomýtla jsem se k besedě se žáky ze základky a když se jich zeptali, který předmět mají nejméně rádi, chvilku vyjmenovávali různé učební předměty a pak začali svorně skandovat matika, matika, matika. Na žebříčku neoblíbených předmětů byla evidentně hned na první příčce. Napadlo by vás, že možná nemají tu nejlepší matikářku na světě. Jenže neoblíbenost matematiky je v našich školách tak rozšířená, že se to na jednu učitelku rozhodně svést nedá.

Zajímalo by mě, čím to je. Jestli je to samotnou povahou toho předmětu. Matika je docela abstraktní, někdy je těžké si představit, k čemu se ta či jiná znalost dá použít. Učit se bez toho, abychom chápali smysl těch poznatků, to je otrava. Další zádrhel může být v tom, že v matematice na sebe věci hodně navazují a když máte někde mezery, dělá vám to problémy i v další látce. Což třeba v zeměpise není. V zeměpise můžete umět dokonale Asii a nevědět nic o Africe. V matice když neumíte třeba násobilku, tak na tuhle neznalost budete narážet stále znova a znova, dokud se jí nenaučíte.

Připomíná mi to učení v životě. Kdy se také setkáváme se stále stejnými nebo podobnými probémy, dokud nezvládneme věc, která k nim vedla. Například dokud se nenaučíte říkat ne a odmítat požadavky  okolí, které nechcete přijmout, tak se prostě budete pořád ocitat v situacích, kdy vás lidi budou využívat. Můžete hledat chybu u druhých, ale oni jen využívají prostoru, který jste jim vy sami dali.

Učení rozhodně nekončí s tím, když opustíme školní lavice. Ve škole je to ještě dobré, máme tam učitele, kteří nám řeknou, co a jak. V životě se pak už musíme spolehnout na sebe. Hledáme sice rádce a mentory, taky je necházíme, jen si musíme dát pozor na to, jestli náhodou na náš úkor neprosazují spíš svoje zájmy. Třeba jako nedávný případ, kdy u nás zazvonila dealerka jisté společnosti, tvářila se, jak nám chce ušetřit peníze, přitom jsem věděla, že jí jde jen o provizi. Že mi bude klidně i lhát, že mě klidně i ošidí, jen aby tu svoji odměnu dostala.

Je těžké poznat, kdo nám chce pomoci a kdo ne. A i když je ten druhý veden snahou nám pomoci, ještě to nemusí znamenat, že je toho schopný a že nám – byť z dobré vůle – neporadí nějakou kravinu.

Ty děti, které jsem dnes viděla na besedě, byly bezstarostné, přesvědčené o tom, jak to v životě zvládnou a možná žijí s pocitem, že až se té školy a zejména matiky zbaví, tak to bude bezva. Může nám to připadat trochu naivní, ale je to tak správné. Je to ten správný postoj, který tak mladí lidé potřebují, aby mohli jít dál a nehroutili se z toho, co je v životě ještě čeká za problémy.

Vzhledem ke svému věku se považuju za dost zkušenou, ale s tím také souvisí, že jsem mnohem opatrnější a víc si dělám starosti. Někdy až moc. Chápu, proč jsem nejvýkonnější takové týmy, kde se sejdou lidé z různých věkových skupin. Ti starší dodají zkušenosti, ti mladší elán a energii a společně se pak doberou k výsledkům.

Jak se učit slovíčka

Slovíčka jsou základem v každém cizím jazyce, bez nich to prostě nejde. Učit se slovíčka je ale taky nepříliš zábavná činnost, takže každý tip, jak si to zjednodušit a urychlit, je dobrý.

Číst si slovíčka z učebnice tak, jak jdou za sebou. Člověk si nemusí nic vypisovat, prostě se to mechanicky naučí. Zdá se to být úspora času, ale není. Hůř se to pamatuje a člověku snadno uteče mysl od otravných slovíček k něčemu zábavnějšímu.

Vypisovat si je do notýsku. Psaní pománá zapamatování, protože při tom psaní si všimneme, jak to slovo vypadá. Notýsek pak můžeme mít s sebou třeba u lékaře nebo ho vytáhnout při čekání na autobus a využít čas, který bychom jinak nevyužili.

Opisování slovíček několikrát za sebou. U obtížných a dlouhých slovíček se mi to osvědčilo. Někdy i několik řádků. A přitom si ho polohlasem opakovat. Když zapojíme současně psaní, čtení i poslech (to slovíčko i slyšíme), učíme se rychleji. Další výhoda je v tom, že u psaní se snáz udrží pozornost, než u samotného čtení z učebnice.

Myšlenková mapa. Hodí se spíš tehdy, když si chci dát dohromady slovní zásobu na určité téma. Název tématu napíšu doprostřed papíru, k němu přikresluju větve s dalšímí a dalšími slovíčky. Ještě lepší je to tehdy, když zapojím i obrázky. Stačí jednoduché náčrtky rukou, ale když se chcete vyřádit, můžete nalepovat obrázky z časopisů a podobně. Hotovou mapu můžete vystavenou někde, kde se na ni často podíváte, třeba nad pracovním stolem.

Kartičková metoda. Slovíčka si píšu na kartičky tak, že na jedné straně je to česky, na druhé cizojazyčně. Učím se tak, že beru kartičky jednu po druhé, slovíčko si v duchu přeložím, pak otočím kartičku a zkontroluji správnost. To, co už umím, můžu odložit, zůstává mi jen to, co ještě neumím. Kartičky se snadno vejdou do kapsy, můžu je nosit i sebou a učit se třeba i někde při čekání nebo třeba při televizní reklamě. Když si budete sami připravovat kartičky ke svojí učebnici, můžete si do rohu napsat i číslo lekce. Až budete učebnici prodávat, můžete k ní kartičky přidat a dostat o nějakou tu korunu navíc.

Nalepit si slovíčka na papírcích všude kolem. Na linku nad dřezem (vidíte je při mytí nádobí), na vnitřní stranu dveří do pokoje, na kalendář na stole. Uvidíte je vždycky, když se na to místo podíváte, nemusíte se o nic snažit. Jeden, dva nebo tři dny a máte je v hlavě i bez zdlouhavého učení.

Počítačový program nebo webová aplikace. Všudypřítomné počítače se zdají být dobrou pomůckou i při učení slovíček. Existují specializované programy i stránky. Většinou mívají jednu nevýhodu: slovíčka nejsou uspořádána podle toho, jak je máte v učebnici.   

Učit se je každý den. Když se na slovíčka podíváte skutečně každý den, třeba jen na pět minut, ulpí vám v paměti i bez většího úsilí.

Poslouchat je. Učebnice pro samouky mívají jako přílohu CD s namluvenými texty. Dají se koupit i samostatná CD, možná je mají i u vás v knihovně. I když to není přesně to, co se učíte ve škole nebo v kurzu a možná tomu nebudete zrovna moc rozumět, má to svůj význam. Slovíčka uslyšíte v kontextu a pomalu je začnete poznávat a rozumět jim. Navíc se poslouchání dá skloubit s nějakou jinou činností, hlavně s něčím mechanickým: s chůzí, mytím nádobí, poslouchat se dá při vaření, cvičení. Nevadí, když vám občas uteče pozornost. Podvědomě posloucháte i tak.  Takhle metoda je trochu náročná na přípravu, ale pak už je jednoduchá a funguje i tehdy, když jste na cokoliv jiného příliš unavení. 

Jak se učit - odkazy

Možná vám přijde vhod několik odkazů s radami, jak se učit cizí jazyky. Zázračné metody nečekejte, ale dobrá rada může ušetřit čas nebo námahu. Přitom samotnému umění učit se se ve školách věnuje dost málo pozornosti. Tak nějak se předpokládá, že to ty děti už umí.

Občas to ale neumí, což se týká hlavně těch chytrých, kterým řadu let stačilo dávat pozor ve škole a doma už se učit nemusely. Když pak takový úspěšný žák přijde třeba na střední, kde už s tímto přístupem nevystačí, tak můžou jít známky hodně rychle dolů.

http://www.mitvsehotovo.cz/2010/12/06/jak-efektivne-na-cizi-jazyk/

http://www.mitvsehotovo.cz/2011/08/12/jak-na-jazyky-i-%e2%80%93-7-rad-jak-se-vyporadat-s-cizim-jazykem/

http://www.mitvsehotovo.cz/2011/09/12/jak-na-jazyky-ii-naucte-se-poslouchat/

http://www.mitvsehotovo.cz/2010/03/03/anglictina-do-ucha/

http://e-anglictina.blogspot.com/2009/02/jak-se-ucit-slovicka.html

http://vidasrobadascesky.blogspot.com/2010/07/jak-se-naucit-cizi-jazyk.html

http://www.ako-sa-naucit-skor.com/ako-sa-ucit.html